Již v minulém Zpravodaji jsem uvedla v článku o kultuře mezi dvěma válkami některé údaje o kině ve Višňovém. Budova Orla – tzv. Vorlovny se stavěla od roku 1923 do 23. 8. 1925. V období kulturně podnikavého pátera Řezníčka se zahájilo promítání filmových představení ve Višňovém. Kdo byl opravdovým iniciátorem tohoto, tehdy moderního média, nevím. V Orlovně bylo v provozu od roku 1928 němé kino a již s titulky. Prostory kina odpovídaly 258 místům pro diváky, k tomu dvě místa služební. Balkon (lidově galerka) se 44 místy byl rozdělen na větší část prominentní a na menší, asi třetinovou – soukromou. Vstupenky do přízemí byly ve čtyřech cenových kategoriích (1. s 88 sedadly, 2. se 72 sedadly, 3. s 18 sedadly a 4. kategorie s 36 místy.) Prvním promítačem kina byl pan František Mairinger (cestář), vstupenky prodával pan Slávek Moravec, dětmi oblíbené a lákavé sladkosti (bonbony Sisy a „napoletánke“) pak manžely Bartesovými. Srovnáme li Višňovskou situaci s tehdejším pražským trendem: „Prvním zvukovým kinem v Praze bylo kino Lucerna, vybavené již v srpnu 1929 americkou zvukovou aparaturou systému Western Electric. V roce 1930 je v Praze již 8 zvukových kin. Počátkem roku 1930 je natáčen první československý zvukový film „Když struny lkají“ režiséra Freidricha Fehera, využívající zvukového zařízení německé společnosti „Tobis“ dovoluji si říci, že bylo městečko Višňové nejenom osvíceným ale i moderním. Ve Višňovém je první zvukové představení uvedeno již 8. září 1935 zvukovým filmem Martina Friče „Hej rup!“ s Voskovcem a Werichem v hlavní roli. Zvuková aparatura byla pořízena Správou kinoodboru za 10.000 Kč.
Zda aparatura Meopty Přerov, na které promítal do 1996 poslední promítač pan Josef Jedlička (č. 46), byla i tou první (Meopta Přerov založena 1933), se ze vzpomínek nedochovalo. Za války, kdy byla činnost Orla zrušena, jak dokazuje tehdejší vstupenka (foto), provoz kina zakázán nebyl. V této době byla sňata velká plastika orla, zdobící boční východ budovy a symbolizující Jednotu Orla. Po válce, do zrušení Jednoty Orel (9. 5. 1948), neslo kino na chvíli svůj obnovený název KINO OREL VIŠŇOVÉ. 16. 5. 1948 bylo kino převzato Československým státním filmem a získalo jméno Slovan. Později přešla správa kina pod Místní národní výbor. Prvním správcem kina byl do roku 1954 pan Josef Lacina (francouzský legionář z 1. sv. války), dalším pan František Brdlík a nejdéle v této funkci, až do zrušení kina byl pan Josef Lahodný.
V roce 1966 zahájil místní národní výbor generální opravu budovy kina a stavbu širokoúhlého kina v přírodě – ve vydělených a plotem oddělených prostor zámeckého parku a prostorem mrazírny, které obhospodařoval tehdy MNV. V roce 1971, s přestávkou kolem událostí roku 1968, byla oprava „Vorlovny“ dokončena. Zrenovované kino, též se širokoúhlým plátnem prožívalo svou zlatou érou a lákalo návštěvníky z dalekého okolí. Hrálo se ve středu, v sobotu a v neděli dokonce třikrát: ve 14h pohádky, v 17h pro mládeži přístupné, ve 20h pro dospělé. Komfort jako pohodlná sedadla, občerstvení, šatny patřily k místnímu standardu. V rámci ideové vzdělanosti existovaly pro pracovníky ve funkcích průkazky na některé filmy. Pro objednané filmy z Brněnské půjčovny se jezdilo na nádraží nebo přicházely autobusovou linkou. Někdy musel být film hned po představení poslán dále. Na průvodní listině každého filmu byl uveden čas a frekvence promítání. Československý filmový týdeník byl uváděn pravidelně uváděn před filmem od roku 1954, za okupace byl promítán německý Filmový týdeník. Letní širokoúhlé kino se skoro 500 diváky lákalo svojí nabídkou (plně obsazeno např. při filmech Hrbáč, Velká země, Angelika apod. …), ale i svou možností po americku drive-in theatre, kdy návštěvníci sledovali film přímo z auta. V 80. a 90. letech návštěvnost s rozvojem elektrotechniky silně klesala. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme čekali, zda přijde pět diváků, aby se film promítal.
K 31. 12. 1996 bylo promítání – kino definitivně uzavřeno. Budova nadále soužila a slouží kulturním akcím. V letech 2006 a 2007 byla budova Orlovny přestavěna na Cyklopenzion Višňové s popisným číslem 306. Kromě posluchačského sálu, jeviště a promítacího filmového zařízení, nabízí sedm pokojů na přenocování včetně sauny, kolárny, jídelny pro 30 návštěvníků. Je ve správě obce. Ve foyeru budovy jsou vystaveny fotografie původní budovy a jiné upomínky na Jednotu Orla. Filmová tradice se přece jenom do Višňového vrací. Letos již 6. Višňovským kulturním létem, kdy projekcí kinematografu bratří Čadíků, přesněji Josefa Čadíka, uvádí v krásném prostředí zámeckého parku své projekce. Snad je to i důkaz, že individuální konzumace filmů nenahradí společně prožitý emocionální zážitek a výměnu názorů v lidském společenství. Ze vzpomínek pana Václava Adámka (nar. 1915), pana Josefa Košíčka (čp. 229), pana Jana Mairingera, pana Josefa Jedličky (čp. 46) Marie Svoradová