Náboženská sekta novokřtěnců představuje zvláštní odnož protestanství. Vznikla v roce 1525 ve švýcarském Curychu. Jejím duchovním otcem se stal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli.
Novokřtěnci – název vznikl z jejich přesvědčení o křestu: tento by měl věřící podstoupit až v dospělosti, aby plně pochopil svou víru a význam křtu.
Na Moravě je často užívaný výraz habáni (nebo také toufaři z německého taufen „křtít“) – původ názvu není jednoznačně vysvětlen. Předpokládá se, že vznikl překladem termínu „ Haus haben“, německy „mít dům“. Další možností je ze středo-hornoněmeckého výrazu „havan“ či „havam“, výraz pro nádobu. Jiná hypotéza odvozuje název z hebrejského ha-banim (synové), jak si někdy sektáři říkali.
V letech 1526-46, po porážce německé selské války se stává území Moravy evropským centrem novokřtěnců. V této době byla Morava pod samosprávou Moravských stavů a žili zde příslušníci různých náboženských vyznání a sekt v poměrném klidu a bez pronásledování. Proto zde- v zemi náboženské svobody a tolerance mohli novokřtěnci – exulanti najít svůj nový domov. Tato doba je v jejich kronikách nazývána zlatou dobou. Jan z Dietrichštejna přijal novokřtěnce na svých statcích jako první.
Novokřtěnství je zpočátku nejednotné: je větev Hutterova – pacifistická vrstva (převažující) – hutteriné: tito žili bez velkých konfliktů a byli pro majitele panství přijatelní. V protikladu je radikální větev – pod učením bojovného Baltasara Hubmaiera. Tento byl zajat a na příkaz Ferdinanda Habsburského ve Vídni jako kacíř upálen.
Oba tyto proudy přišly na Moravu koncem 20. let 16. století. Sám Hutter navštívil Moravu několikrát a jeho míromilovné učení začalo brzy, již ve 30. letech převažovat.
Pro odlišnou víru byli novokřtěnci ze svých zemí vypovězeni. Jejich cílem bylo žít podle zásad původního křesťanství: kázali pokoru a trpělivost, odmítali bojovat se zbraní a přísahat na světské věci. Ústředním bodem jejich učení, který jim vynesl rozhořčené nepřátelství s církví a státem, byla negace soukromého vlastnictví. Novokřtěnci byli tvrdě proti třídním rozdílům (snad proto, že patřili převážně k lidem chudším) a důsledně propagovali pomoc bližnímu v nouzi.
V době, kdy vládli mocní feudálové a bohatý patriciát, bylo volání po rovnosti všech lidí a po společném majetku považováno za vzpouru a nebezpečí pro stát.
Nejmírnějším trestem pro novokřtěnce za nemožnost veřejně vyznávat víru, bylo vyhnantsvi. Ve svém hlubokém přesvědčení opouštěli své domory, zejména směrem na sever.
Tím, že Habáni neměli jisté postavení ve společnosti, zaznamenávali si úmrtí důležitých členů, spory „domů“ s majiteli panství, i údaje o náboženských změnách ve svých kronikách velmi podrobně. Habánské kroniky jsou vzácnými zdroji dokumentace jejich společenství. Habáni byli zdaňováni více než ostatní, a to hlavně za umožnění pobytu. Zemská pokladna s jejich příjmy počítala.
Habánské kolonie čítaly kolem 100, 300 (Višňové), 400 (Tavíkovice, Trstěnice) lidí. Počet habánů na Moravě je různými historiky jinak odhadován: cca 30-40 000 (Hrubý), cca 50 000 (Met. Zemek), nejmladší údaj je cca 20 000 (Jar. Pánek). Ve srovnání s tehdejším počtem obyvatel na cca 500 000 činili habáni 2,75 % až 10% obyvatel.
Kolonie nad sto členů měla svého správce/hospodáře, členové se oslovovali bratr a sestra, všechny příjmy za práci byly odváděny do společné pokladny. Soukromý život byl velmi přísný– muži i ženy bydleli zvlášť, pro případy potřeby existovaly malé ložnice. Děti do tří let (někde říká údaj do 2 let) byly ve výchově matky, později ve školním internátním zařízení. Ve výchově byl důraz kladen na porozumění, s dětmi se hovořilo, fyzické tresty byly vědomě vylučovány.
Rodiče se tak mohli věnovat plně svým 42 řemeslům. Odlišnou k současné době byla zvýšená specializace jednotlivých řemesel. K nejznámějším patřila výroba keramiky – světoznámé fajánce, výroba kachlí, další řemesla byla kamnáři, hodináři, vinaři, stavitelé mlýnů, pil, budov i pivovarů, chovatelé ovcí a skotu, nožíři… Zapovězené řemeslo bylo např. zbrojířství, neboť zbraň je určena k zabíjení člověka. Narozdíl od nože, jehož původní účel je jiný.
V nové zemi si habánské ženy získávaly uznání jako opatrovnice, muži jako lékaři a léčitelé. Každá komunita měla svého lékaře i malou nemocnici (lékař Albrechta z Valdštejna byl též habán). Novokřtěnci jako zkušení zemědělci se stali nepostradatelnými pro německy hovořící šlechtice, majitele panství.
Období po bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) se vyznačuje silnou rekatolizací, potažmo konfiskací veškerého majetku všech nekatolíků, tedy i novokřtěnců. První obětí z řad evangelíků. Už v roce 1619 Dampierrovo vojsko vyplenilo na 25 habánských vesnic a nalezlo zde ohromnou kořist. 28. září 1622 vydal císař Ferdinand II. dekret, kterým vypověděl všechny novokřtěnce z Moravy. V listopadu 1622 byli Mandátem vyzváni i novokřtěnci, aby opustili do čtyř týdnů Moravu anebo přestoupili na katolickou víru. Bylo to před zimou a novokřtěnci prosili, aby tu mohli do jara zanechat aspoň své nemocné a děti. Na nevyslyšené prosby, opouštěli tak své kolonie, mlýny, pivovary, Moravu, tehdy svou zemi zaslíbenou.
Mnozí nestihli v tak krátkém čase najít kupce a byli nuceni prodávat pod cenou nebo přestoupit ke katolictví. Skutečně asi 10 000 habánů se stalo katolíky. Vyskytly se i případy, kdy habáni neuposlechli a zůstali. Proti takovým vydal kardinál Dietrichštejn roku 1623 patent, kterým opětovně pod přísným trestem hrdla nařizoval přestup ke katolické víře nebo odchod ze země. I poté ještě zůstala hrstka neposlušných, kteří se skrývali v horách na moravsko-uherském pomezí, kde našli ochranu svých největších ochránců – panů ze Žerotína.
Odcházeli na Slovensko, do Sedmihradska, do Ruska, na Balkán, odsud po moři do Spojených států (Indiany, Jižní Dakoty) a Kanady. Stát Mississippi čítá současně nejvyšší počet novokřtěnců- okolo 55%.
Poznámka současného krajana pana Votypky z Kanady: Habáni žijí v Albertě patrně i na jiných místech severní Ameriky pod jménem Hutterites. Žijí v malých osadách a jsou pečliví zemědělci. Na veřejnosti jsou pouze vidět na farmářských trzích.
Po roce 1650 se novokřtěnecká společenství začínají rozpadat. Bratři uzavírají sňatky podle vlastního rozhodnuti a náklonnosti, zařizují vlastní samostatné dílny a neřídí se předpisy komunity. Poslední mandát proti novokřtěncům pochází z roku 1650 a poslední společenství na Moravě se rozpadlo v roce 1685.
5. října 2008 bylo v malé rakouské vesničce Niedersulz, ležící na půl cesty mezi Mikulovem a Vídní otevřeno první muzeum novokřtěnců ve střední Evropě.
Užívané slovní obraty „drží jako helvétská víra“,„hezká jako toufárek“ (zde je míněn habánský polévaný hrneček) či „pracuje jako toufar“ jsou zažití svědci připomínající nám tuto dobu.
Habáni ve Višňovém a okolí
Zlatá epocha habánů v letech 1561 až 1622
Habáni byli od ostatní společnosti izolováni. Jejich jazykem byla němčina. České i moravské cechy, které se bály „hospodářské“ konkurence, omezovaly přístup habánů do královských měst. Proto žily komunity převážně na vesnicích.
Habáni byli považováni za obyvatele Moravy. Proto byli od roku 1570 zdaňováni (a to více než ostatní) a státní rozpočet počítal s jejích přínosem. V šedesátých letech 16. století žilo na Moravě kolem šedesáti komunit, v devadesátých letech jich bylo už kolem sta. Nějvětší počet komunit byl na Židlochovicku, Břeclavsku, Strážnicku (panství Žerotínů), na Slavkovsku a Ždánicku (panství Kounických), Hodonínsku (panství pánů z Lipé) a na Moravsko – Krumlovsku. Uherskobrodsko a Ostrožsko patřilo pánům z Kunovic.
Podrobnější informace o působení habánů na Moravě se nachází v Simmelově kronice v Cenrální knihovně v Curychu.
Trstěnice lze pokládat za hlavní a největší sídlo novokřtěnců v této oblasti, kterou novokřtěnské kroniky nazývají „horní dvory“, kam patřily novokřtěnské komunity v Trstěnicích, Tavíkovicích, Višňovém, Čermákovicích a ve Skalici.
Do Trstěnic přišli Novokřtěnci asi před rokem 1526 z Německa. První písemná zmínka v kronice novokřtěnců z Trstěnic pochází ale až z roku 1560, kde se zmiňuje o existenci pivovaru, mlýnu a školy. Trstěnická komunita načítala více než 400 členů a řadí se k jedné z největších.
Ve společném domě byla jen jedna kuchyň a pekárna, dále řemeslnické dílny, nemocnice, škola a lázně. Lázně byly napájeny z rybníka pomocí dřevěného potrubí. V prostoru Pustého zámku – dochovanou část potrubí ochraňuje pan Jan Polický v horním dvoře. Žádný z těchto domů se bohužel v Trstěnicích nedochoval.
Komunita v Trstěnicích zažila podobné útrapy jako komunita ve Višňovém. Počátkem roku 1622 zde řádili Valoni celý měsíc.
Potomci trstěnických novokřtěnců, žijících v USA, navštívili již dvakrát místo svých předků. Podle staré kroniky, kterou jejich předkové do nové vlasti přivezli: mohli najít starý trstěnický „mlejnek“, včetně popsaného letopočtu v trámu: 1612.
Další velká habánská komunita, čítající více než 400 členů byla v Tavíkovicích. Kolem r.1550 se do Tavíkovic přesídlili novokřtěnci a obec jim přála. Nebyli však oblíbeni církví a po bitvě na Bílé hoře (8.7.1620) byly Tavíkovice vypleněny vojsky generála Fuggnera (14.-16.12.1620) a poté jimi opětovně 6.-7.1.1622, kdy část Tavíkovic byla vypálena.
Zajímavou zmínku z roku 1615 o novokřtěnské škole najdeme v jedné z konfiskovaných knih v Sobotišti (Maďarsko). Jiný zápis a účet (z roku 1608) z Třeboňského panství dokládá, že tavíkovičtí keramici dodali nádoby do lékárny v Třeboni. Za zakázku jim bylo vyplaceno 280 kop a 24 grošů. Hrnčířský kruh pro svoji výrobu získali v Itálii.
Habánská keramika si v moravských zemích získala neobyčený věhlas, vytlačila cínové nádobí a svým prostým květinovým dekorem byla tehdy známou už po celé Evropě. Nejvýznamější světové sbírky fajánce dnes najdeme v Budapešti, Hamburku, New Yorku, ba i ve Slavonicích.
Ve Višňovém se habáni usídlili před rokem 1570. Téhož roku zemřel jejich představitel Hans Hueber z Zillerstadtu. Habány pozval do Višňového tehdejší majitel panství Jan Zahrádecký ze Zahrádek.
Údajně žila místní komunita ve dvou domech: známe pouze lokalitu jednoho, ten stál na území nynějšího zámeckého parku, na místě panské sýpky, později mrazírny. Višňovští habáni byli dobrými hospodáři, zasloužili se zde o rozšíření vinařství.
Co bylo typické pro nové vinařství?
- rozvoj sklepního zámeckého hospodářství nespočíval již jen v množství vyrobeného vína, ale především v jeho kvalitě
- kvalita spočívala ve výběru odrůd, pečlivějším ošetřováním vinic
- vzorným sklepním hospodářstvím, vybaveným lisovnami a sklepními skladovacími prostorami
- lepší vyhnojování panských vinic umožňovalo až dvakrát vyšší výnosnost.
Sklepy zaujímaly v životě jihomoravských novokřtěneckých dvorů zcela výjimečnou úlohu, avšak zejména o nich jsou informace dosud značně neúplné. Vzhledem k vlastnictví významných ploch vinic lze předpokládat, že sklepy byly nezbytnou součástí každého dvora. Kromě toho však měly pro novokřtěnce ještě další životně důležitý význam – sloužily jako úkryty při přepadení jejich komunit. Právě kolem existence těchto únikových sklepení panuje stále ještě mnoho nezodpovězených otázek.
V roce 1605 byla višňovská komunita vypálena maďarskými Bočkajovci, kteří svými nájezdy z Uher šířily děs a hrůzu. 1608 obsazovala císařská Matyášova vojska domy, opuštěné vesničany, kteří se skryli před nájezdy v okolních lesích. Stejný osud postihl komunitu 14.10.1619, později v roce 1620 od Valonů a Francouzů, kdy byl zabit i místní hospodář. V lednu 1622 vyplenila vojska celou vesnici. Tyto útrapy trpěla komunita až do svého odchodu ze země. Syn Jana Zahrádeckého Karel zajistil habánům při jejich odchodu svou přímluvou v Trenčianském panství útočiště.
V říjnovém deníku Rovnost jste se mohli dozvědět o Alinkovském mlýnu v Čermákovicích. Je to nejzachovalejší původní habánská stavba na Moravě. Památkáři doporučili alinkovský statek k zapsání do Státního seznamu památek. Angažovaní místní znalci pan Jiří Pajer a Jan Polický se snaží o záchranu totoho habánského klenotu.
V historickém období Jižní Moravy nemůžeme přínos novokřtěnců a habánské kutury jen tak opominout. Potrvdili svobodu vyznání a velkorysost „akzeptace jiného“ tehdejší Moravy a přispěli ke kvalitativnému rozvoji řemesel a zemědělství.
Marie Svoradová
z pramenů
Jiří Pajer: „Studie o novokřtěncích“, 2006
František Kameníček: „Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam“, díl III., Brno 1905
Internet Trstěnice, autor neuveden
Milada Rigasová: „Vývoj přírodně krajinářského celku Mikulova za panování Liechtensteinů (1249–1560) a Dietrichsteinů (1575–1945)“, disertační práce, Lednice, 2006