Posvícení někde hody jsou tradiční slavností vesnické pospolitosti. Pořádaly se dříve v každém městečku a daleko dříve i v městech.
Samotné posvícení se skládá z několika částí. První částí celé slavnosti je církevní svátek (posvěcení chrámu), k němuž se během staletí připojily desítky starých a prastarých, rodinných i společenských zvyků a obyčejů, ba i zábav a her. Doprovázeny jsou krajovými písněmi, tanci a kroji.
Posvícení se slavila v různém termínu. Změna nastala až v roce 1787, kdy císař Josef II nařídil slavit po celé monarchii dvoudenní posvícení v jediném termínu a to třetí říjnovou neděli. Osvíceného panovníka vedly k tomu především hospodářské důvody, kdy veškerá úroda byla z polí sklizena a lid se mohl plně věnovat oslavám. Mnohé obce tento příkaz nedodržovaly a slavily jak tradiční pouť – patrona svého kostela, tak i posvícení císařské.
Posvícení, též hody (odvozeno od dny hojnosti) bylo nejdůležitější společenskou událostí celého roku. Přijížděli městští kramáři, perníkáři, písničkáři, loutkáři, kočovní artisté a s dobou již kolotoče a střelnice. Doma se stvrzují rodinné i rodové vazby, jsou zváni příbuzní z blízka i dáli. Někde se dnes dodržuje i stará tradice návštěvy hrobů příbuzných. Tato tradice se někde skloubila s kladením kytice průvodu zavádějících párů k památníku padlých dvou světových válek. Konkrétně ve Višňovém se klade kytice k pomníku od roku 1928, kdy byl pomník 14.10. postaven a vysvětcen. Z doslechu je i teorie, že poválečný režim chtěl zavádění (původně vycházely páry po mši z kostela) zakázat, tedy se tradice skloubila s kladením kytice průvodu zavádějících párů k památníku padlých dvou světových válek. Jiná teorie uvádí návaznost na tradici návštěv hrobů zemřelých.
K posvícení či pouti neodmyslitelně patří slavnostní hostiny, tradiční pokrmy. „O posvícení všechno to voní, jak někde v apatyce. Na všechny strany tlučou koření, dělají jitrnice. Kdo by nešel na posvícení, ten by byl blázen přece“. Oblíbená posvícenská píseň zapsaná v Bezkově u Znojma. Posvícenská husa, kačena, pečeně, někde tradičně i maso skopové, koláče.
K starodávné tradici hodů patřilo obřadní zabíjení obětních zvířat: stínání kohouta, berana,. Od poloviny 19. století byly tyto a podobné zábavy zakazovány –z důvodů týrání zvířat.
K další oblíbeně tradici patřilo a doposud někde patří stavění májí. Máj je ozdobený strom, který přivezla chasa, dnes mládenci z lesa. Děvčata ozdobí fábory její zelený vršek. Máje tvoří střed obřadního a tanečního prostoru, který má mnoho názvů – plac, sólo, kolo či stan. Tento taneční prostor je převážně před hostincem. Máje někde stávala až do adventů. Nejvyšší máji, asi 35 m mají Rouchovany a též jsou známé Běhařovice a Krhov v okrese Třebíč. Zvykem vedle máje je postavení pódia pro muzikanty, tradičně ozdobeno chvojím. V souvislosti se sociálněpolitickým rozdělením je na sklonku 19. století zvykem, že vlastní máji pořádaly jednotlivé skupiny samostatně. Tohoto rozdělení se ujaly převážně tělovýchovné organizace Orel a Sokol. Tak to bylo i ve Višňovém do 2. světové války. Od roku 1945 dělení zaniklo, je vše společné.
Stárkovská organizace je zodpovědná za pořádáním zábav o poutích a posvíceních. Je to zvolený stárek a stárková, někde i čtyři stárkové a mládek s partnerkou. Ostatní, tzv. mládenci a družičky. Stárek znamená, že se stará o průběh veselí. Za feudalismu bylo právo stárka předáváno skutečně jako odpovědnost za probíhající oslavy při posvícení. Stárková mj. měla povinnost finančně přispívat na muziku. Tomuto krojovanému obřadu se říkalo zavádění. K hodovým obyčejům patřila i obchůzka s hudbou po vesnici a pozvání každé domácnosti na posvícenskou zábavu. Na počátku 20. století se zavádělo v civilu. Aktuální je návrat ke krojově tradici. Funkce stárka je více měně representativní. Zavádějící děvčata měla ve vlasech zapletený věneček zdobený i květinami.
V neděli odpoledne přichází chlapci se stárkem a hudbou ke stárkové, kde jsou všechna děvčata i chlapci pohoštěni. Děvčata přišpendlí partnerům rozmarýn a seřazené páry za doprovodu hudby a přihlížejících kladou kytici k památníku obětem obou světových válek. Průvod mladých párů pokračuje k máji a zahajuje posvícení. Stárek se stárkovou otevírají oslavu v kruhu polkou a valčíkem. Chlapci zvedají stárka a stárkovou na ramena, další dva tance tančí stárek se stárkovou, mládek s partnerkou…. tance i zvedání se opakuje Další dvě – tři skladby zavádějí další páry, kolo je rozpuštěno, páry vyzývají k tanci rodinné příslušníky, hlavní program je ukončen, volná zábava vyhlášena. Posvícenská zábava trvala dříve vždy tři dny. V roce 1945 zavádělo ve Višňovém 104 párů. Přítomnost n mši zavádějících párů obnovil páter Nechvátal v roce 2005. Pokoušel se již o to páter Grmolec v roce 1989, nepodařilo se mu to.
Višňovská pouť i posvícení přetrvávají, mládež si této národopisné tradice váží a nadále ji obohacuje. Vedení obce rozšířilo posvícení novodobým setkáním višňovských rodáků.
Prameny:
Dr. Jiří Mačuda, „Od Hromnic až do Tří králů“, 2015, OSP Mor.Krumlov
Ze vzpomínek občanů, kteří již nejsou mezi námi
a višňovské stárkové z r. 2015 Evy Adámkové
Farní kronika městyse Višňové
Sepsala Marie Svoradová