Již v minulém Zpravodaji jsem uvedla v článku o kultuře mezi dvěma válkami některé údaje o kině ve Višňovém. Budova Orla – tzv. Vorlovny se stavěla od roku 1923 do 23. 8. 1925. V období kulturně podnikavého pátera Řezníčka se zahájilo promítání filmových představení ve Višňovém. Kdo byl opravdovým iniciátorem tohoto, tehdy moderního média, nevím. V Orlovně bylo v provozu od roku 1928 němé kino a již s titulky. Prostory kina odpovídaly 258 místům pro diváky, k tomu dvě místa služební. Balkon (lidově galerka) se 44 místy byl rozdělen na větší část prominentní a na menší, asi třetinovou – soukromou. Vstupenky do přízemí byly ve čtyřech cenových kategoriích (1. s 88 sedadly, 2. se 72 sedadly, 3. s 18 sedadly a 4. kategorie s 36 místy.) Prvním promítačem kina byl pan František Mairinger (cestář), vstupenky prodával pan Slávek Moravec, dětmi oblíbené a lákavé sladkosti (bonbony Sisy a „napoletánke“) pak manžely Bartesovými. Srovnáme li Višňovskou situaci s tehdejším pražským trendem: „Prvním zvukovým kinem v Praze bylo kino Lucerna, vybavené již v srpnu 1929 americkou zvukovou aparaturou systému Western Electric. V roce 1930 je v Praze již 8 zvukových kin. Počátkem roku 1930 je natáčen první československý zvukový film „Když struny lkají“ režiséra Freidricha Fehera, využívající zvukového zařízení německé společnosti „Tobis“ dovoluji si říci, že bylo městečko Višňové nejenom osvíceným ale i moderním. Ve Višňovém je první zvukové představení uvedeno již 8. září 1935 zvukovým filmem Martina Friče „Hej rup!“ s Voskovcem a Werichem v hlavní roli. Zvuková aparatura byla pořízena Správou kinoodboru za 10.000 Kč.
Zda aparatura Meopty Přerov, na které promítal do 1996 poslední promítač pan Josef Jedlička (č. 46), byla i tou první (Meopta Přerov založena 1933), se ze vzpomínek nedochovalo. Za války, kdy byla činnost Orla zrušena, jak dokazuje tehdejší vstupenka (foto), provoz kina zakázán nebyl. V této době byla sňata velká plastika orla, zdobící boční východ budovy a symbolizující Jednotu Orla. Po válce, do zrušení Jednoty Orel (9. 5. 1948), neslo kino na chvíli svůj obnovený název KINO OREL VIŠŇOVÉ. 16. 5. 1948 bylo kino převzato Československým státním filmem a získalo jméno Slovan. Později přešla správa kina pod Místní národní výbor. Prvním správcem kina byl do roku 1954 pan Josef Lacina (francouzský legionář z 1. sv. války), dalším pan František Brdlík a nejdéle v této funkci, až do zrušení kina byl pan Josef Lahodný.
V roce 1966 zahájil místní národní výbor generální opravu budovy kina a stavbu širokoúhlého kina v přírodě – ve vydělených a plotem oddělených prostor zámeckého parku a prostorem mrazírny, které obhospodařoval tehdy MNV. V roce 1971, s přestávkou kolem událostí roku 1968, byla oprava „Vorlovny“ dokončena. Zrenovované kino, též se širokoúhlým plátnem prožívalo svou zlatou érou a lákalo návštěvníky z dalekého okolí. Hrálo se ve středu, v sobotu a v neděli dokonce třikrát: ve 14h pohádky, v 17h pro mládeži přístupné, ve 20h pro dospělé. Komfort jako pohodlná sedadla, občerstvení, šatny patřily k místnímu standardu. V rámci ideové vzdělanosti existovaly pro pracovníky ve funkcích průkazky na některé filmy. Pro objednané filmy z Brněnské půjčovny se jezdilo na nádraží nebo přicházely autobusovou linkou. Někdy musel být film hned po představení poslán dále. Na průvodní listině každého filmu byl uveden čas a frekvence promítání. Československý filmový týdeník byl uváděn pravidelně uváděn před filmem od roku 1954, za okupace byl promítán německý Filmový týdeník. Letní širokoúhlé kino se skoro 500 diváky lákalo svojí nabídkou (plně obsazeno např. při filmech Hrbáč, Velká země, Angelika apod. …), ale i svou možností po americku drive-in theatre, kdy návštěvníci sledovali film přímo z auta. V 80. a 90. letech návštěvnost s rozvojem elektrotechniky silně klesala. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme čekali, zda přijde pět diváků, aby se film promítal.
K 31. 12. 1996 bylo promítání – kino definitivně uzavřeno. Budova nadále soužila a slouží kulturním akcím. V letech 2006 a 2007 byla budova Orlovny přestavěna na Cyklopenzion Višňové s popisným číslem 306. Kromě posluchačského sálu, jeviště a promítacího filmového zařízení, nabízí sedm pokojů na přenocování včetně sauny, kolárny, jídelny pro 30 návštěvníků. Je ve správě obce. Ve foyeru budovy jsou vystaveny fotografie původní budovy a jiné upomínky na Jednotu Orla. Filmová tradice se přece jenom do Višňového vrací. Letos již 6. Višňovským kulturním létem, kdy projekcí kinematografu bratří Čadíků, přesněji Josefa Čadíka, uvádí v krásném prostředí zámeckého parku své projekce. Snad je to i důkaz, že individuální konzumace filmů nenahradí společně prožitý emocionální zážitek a výměnu názorů v lidském společenství. Ze vzpomínek pana Václava Adámka (nar. 1915), pana Josefa Košíčka (čp. 229), pana Jana Mairingera, pana Josefa Jedličky (čp. 46) Marie Svoradová
Cihlářství patřilo k nejstarším dělnickým povoláním již od starověku. Na stavbu obydlí bylo potřeba stavebního materiálu a tak výroba cihel byla již dávno známá. Historie nepálené cihly sahá až do období 8 500 – 7 500 let před naším letopočtem. První pálené cihly se objevují v Římě kolem roku 400 před naším letopočtem. V Právo vyrábět cihly přiznal poddaným (na jejich pozemcích pro vlastní potřebu i na prodej) Dvorský dekret ze 4. února 1819. V celém okolí Višňového byly cihelny, např. V Horních Dunajovicích, Horních Kounicích, Mikulovicích, Chlupicích. Kdy byla ve Višňovém první cihelna, o tom se nezachoval žádný písemný doklad. Údajně se našly dle ústního podání pozůstatky cihelny při stavbě domů v lokalitě pod Sokolovnou. První písemná zpráva o cihelně ve Višňovém v lokalitě Zmol je z roku 1920. Jedná se o zápis notáře Dr. J. Krka v knize tehdejšího starosty Višňového pana Josefa Adámka (č. p. 37) z jednání o smlouvě pachtovného, který uvádí změnu pachtýře z pana Bezunka na Společnosti s ručením obmezeným, (dnes s ručením omezeným) sestavenou z 22 podílníků a kapitálem 44 000 korun, tzv. Společenskou cihelnu předsedal pan Josef Adámek (č. p. 37). Ke zvolenému představenstvu patřil dále místopředseda a další dva jednatelé. Organizace zanikla likvidací v roce 1928. Panu Adámkovi znovu pronajatá cihelna byla v provozu i během 2. světové války. K sortimentu Višňovské cihelny patřily pálené cihly, klenovky, křidlice (střešní krytina), korýtka, půlky cihel, nepálené cihly, tzv. vepřovice. Další nabídkou Společenské cihelny byl rozvoz uhlí i pro soukromé osoby. V žádosti Zemskému úřadu o zvýšení ceny cihel za 1 000 kusů z tehdejších 290 na 360 korun je vedením cihelny zdůvodněno: “Podotýkám, že jsou ještě jiná vydání, která zde neuvádím. To je, oprava cesty, povozy pro dělníky, dubiozní pohledávky atd., které činí též značná vydání. Dále sděluji, že máme na doly pro uhlí přes 40 km daleko, hlína je zde hodně štěrkovitá, takže můj požadavek o zvýšení ceny jest plně oprávněný a doufám, že této žádosti bude laskavě vyhověno. Zastavením podniku by pozbyli práci nejen dělníci v cihelně, ale i oni, kteří pracují na stavbách, nebo o cihly jest velká nouze.“ 15. května 1940. Zajímavostí bylo značení cihel, tzv. Kolky. Vzhledem k tomu, že zna
čení nebylo předepsáno, záleželo na kreativitě výrobce, jak cihlu označí. V době produkce višňovské cihelny se používaly značky negativní́. Vytvářely je tak, že na dno cihlářské́ formy umístily kovové́ lišty s nasazenými kovovými štočky, na kterých byly vyvedené́ znaky představující značku. Po vyklopení surové́ cihly z formy, vznikla negativní́ značka
, která́ byla oproti pozitivní́ vstupující́ (zarytá) do hmoty cihly. Typickými vyškovskými značkami – monogramy byly H-W (Hof – Wischenau) a J-A a A-J (Josef Adámek). Místo pomlčky se objevovaly i číslice 1až 5 tečky (ev. jiné). O významu číslic a ostatních znaků jsou různé domněnky, chybí systematické zpracování značek jak v Čechách, tak a i na Moravě. Višňovská cihelna byla v provozu i v době druhé světové války. Po znárodnění se stala majitelem cihelny obec a udržela ji v provozu až do jejího zavření do srpna roku 1961. V cihelně našli pracovní příležitost mnozí místní občané. Po zrušení provozu cihelny sloužily
prostory ke skladu starého železa a sušení králičích kožek. Roku 2012 ustoupila cihelna ve Zmolách své místo pěti rodinným domům, dalších šest je plánováno. Před strhnutím celé stavby potvrdili památkáři, že objekt není veden jako technická historická památka. Chybí mi údaje mezi prvním zápisem o cihelně a letopočtem na peci cihelny „1909“. Třeba tato tajemství leží někde v rodinných archívech. Zajímavou sbírku cihel pana Polického (ke dvěma stům exemplářů) můžete navštívit od poloviny srpna 2016 v zámku v Miroslavi
Děkuji rodině Adámků (č. p. 13, dříve 37) za poskytnutý materiál rodinného archívu. Marie Svoradová
Neoficiální nebo domácké jméno určité osoby, jako i pozměněná forma jména se v jazykovědě nazývá přezdívka. Někdo zná třeba i starší výraz příslotek.
Zajímavé je, že jednou z přezdívek je např. biblická Petr (skála, kámen): byla to původně přezdívka apoštola Šimona, který ji dostal za svou pevnost a neochvějnost ve víře. Také latinské rčení nomen est omen (latinsky jméno je znamení) poukazuje i na původní vznik některých jmen. Tvrdit, jak ta či ona přezdívka vznikla, chtěla bych jen poukázat na bohatost i dokonce vtipnost našich předků. Snad vznikly i dřív, než bychom dnes řekli: pan Adámek z popisného čísla xy. Občané se totiž začali evidovat dle popisných čísel domů až od poloviny 17. století.
Podle pozemkové knihy č.2142 z roku 1771 bylo ve Višňovém 84 očíslovaných domů, z toho čtyři neobsazených – tzv. pustých. Následující pozemková kniha č.2143 z roku 1825 uvádí 114 očíslovaných domů ve Višňovém. V roce 2016 je v naší obci 399 očíslovaných domů.
Zamyslela jsem se nad některými přezdívkami v naší obci. Nedovoluji si s určitostí tvrdit, zda opravdu vznikly tak, jak jazykověda uvádí, ale vím s určitostí, že ve Višňovém se tyto přezdívky byly a dodnes se i používají.
Podle nositelé stejného jména, žijící v jedné vesnici na základě odlišení dle fyzického vzhledu:
Poláček (od Polák), Jelíneček (od Jelínek)
Podle charakterových vlastností, prožitých událostí eventuelního zájmu:
Pilot (chtěl být pilotem), U Sibiřů (děda se vracel po 1.sv. válce legionářskou cestou přez Vladivostok), U Pajerky (nositelka bavorského tradičního oděvu), U Bloncáků (díky procházkám – bloncáním polemi byl p. Jedlička nejlepším znalcem polí Višňovského katastru)
Dle označení místa, kde žili nebo odkud a kam se přistěhovali:
XY na Hrádku, na Potoce, ve Vysokém domě, A….k – Luňáček ( kup domu od Luňáčků, Lengálů..
Podle odlišení dle jména jednoho v rodě nebo přivdaných osob:
U Šemonů (U Šimonů), U Ludvíků, U Tóny (od Antonie), U Šajblů (od nevěstina příjmení), U Vencků (od Vincenta), U Matoušů, U Kubů (od Jakuba), U Tyldy (od Matyldy), U Ryšků (od Richarda), U Graleny (od Kláry), U Matyzů (od Matěje), U Bertiňáků (od Berty), U Bohušáků, U Vindholců (od babiččina rodného příjmení), U Marjánky
Podle povolání:
Hrobař, Medařovi, Šroťákovi, U Kupců, U Sedlářů, Cestářovi, U Klempířů, Kyťák- Stolař (nejmaldší vzniklá přezdívka v obci), U Pošmistrů, U Varhaníků, U Bednářů, U Hotařů (hotař – hlídač vinohradu, zaměstnanec velkostatku), Prknař, Trafikant, U Stavitelů, Papírník, U Bubeníků (obecni posel, bubnem oznamoval čtení vyhlášek), U Kostelníků, U Starostů, U Přísedících (přísedící člen okresního zastupitelství), U Mlíkařů, U Cementářů, U Kominářů
Samozřejmě existuji i nemilé přezdívky, které byly dotyčnému vnuceny a dokonce i takové,o nichž sám ani neví.
V 53 domech žijí dnes Adámkové, v 10 domech rodiny Jedličků a ve 13 domech rodiny Jelínků .Údaje jsou dle počtu domů, ne členů rodin. Již tato skutečnost svědčí o tom, že přezdívky z obce jen tak nevymizí, snad jenom jejich původ..
Mým článkem jsem chtěla dát podnět k zamyšlení a třeba i k úsměvu nad jazykovou minulosti našich předků.
Ráda příjmu opomenuté údaje k tématu.
Sestavila Marie Svoradová
Prameny:
Pozemkové knihy 2142, 2143, Zemsky archív Brno
z vlastní paměti a ústního podání pamětníků