Kultura- kulturní činnost je aktivní, na které se sami podílíme, nebo přejímaná, například v současné době nejčastější – televize.
V kronice našeho městyse najdeme od roku 1925 po rok 1948 zápisy o bohatém kulturním životě ve Višňovém.
Tradicí kulturní činnosti ve Višňovém byly oslavy svátku Vánoc, Velikonoc, dokončení polních prací jako žně a sběr vína. Dále pak Mikulášské besídky pro děti, vynášení Moreny – smrtky, plesy různých spolků či organizací, tělocvičné akademie a vystoupení školáků.
Kroniku městyse Višňové vedl místní duchovní konsistorní rada páter Jakub Řezníček, který zde na farnosti působil od roku 1903 do 1950. Páter Řezníček se velkou měrou osobně podílel na konkrétní kulturní činnosti, převážně při podpoře organizace Orla. Orel česká sportovní organizace, která byla z podnětu katolické církve založena v roce 1909. Nejrychleji se nová sportovní organizace rozrůstala na Moravě, kde ve svém působení na mládež zdatně soupeřila se Svazem dělnických tělocvičných jednot (SDTJ) i Sokolem. Orel stavěl a staví nadále svoji činnost na křesťanských základech a věnuje se především sportu pro všechny a práci s mládeží. Zásluhou pátera Řezníčka se rozvíjelo ochotnické divadlo, pěvecký sbor, jako i další zajímavé vzdělávací akce. Páter sám působil jako učitel houslí, hudební skladatel písní a básní. Jeho chrámový pěvecký sbor vystupoval v okolí, převážně v Katolickém domě při doprovodu charitativních akcí.
Od roku 1919 působila v obci tělovýchovná organizace SOKOL. Jeho zakladateli byli bratři Josef a Johan Bojanovští. V roce 1926 postihla hraběcí lesy polomová kalamita a hroztilo, že se dřevní hmota nebude stačit zpracovat a tak činovníci místního Sokola požádali hraběte o dřevo. Z tohoto daru bylo dřevo použito v roce 1929 na stavbu Sokolovny. Zakladatelé Sokola ručilI bance svými domy. Prvním starostou Sokola byl Josef Bojanovský, náčelníkem Ladislav Holčapek, náčelnicí Růžena Indrová, pokladníkem Jan Bojanovský. Do ukočení stavby Sokolovny v roce 1930 se cvičilo hlavně venku, v podzimu a na jaře ve sklení ku hraběcího zahradnicnictví, v zimě na sále zájezdního hostince u Kolářů. Sokol pěstoval tělocvik s úmyslem posílit tělesnou i duševní stránku svých členů, dále celého národa, který v té době nesměl mít vlastní armádu ani jiné branné složky a prokázat životaschopnost Čechů a Slováků, podpořit jejich snahy o národní, jazykovou a kulturní samostatnost. 
Ráz Sokola byl už od jeho založení v roce 1862 národnostní, především byl vnímán jako český a obrozenecký. Členové Sokola ve Višňovém se věnovali nejenom tělovýchově, ale i svému ochotnickému divadlu.
A tak byla ve Višnňovém divadla dvě. Sokolští ochotníci hrávali v Sokolovně, Orli- ve „V“-Orlovně dnes Cyklopension. A když nějaký z herců náhodou vypadl nebo naopak byl za svůj výkon velmi žádán, zaskočil i v konkurečním vystoupení.
Nahlédneme do kroniky, co bylo tehdá na programu:
Vyděděnci, historický obraz ze 30-tileté války, 28.10.1925
Pasačka z Lurd, na počest 70. jubilea obnovení fary ve Višňovém , 9.2.1929
Kuplety a scéna Vaškova svatba, vystoupení ve Znojmě v Katolickém domě, 5.11.1933
Kytice slovanských písní skladatele Marhuly, vystoupení chrámového sboru v Katolickém domě ve Znojmě, 3.2.1935
Třítaktová operetka, vystoupení v Charitě Znojmo, 1.12.1935
Výstava knih v Orlovně – zapůjčena doktorem Hrbáčkem z Přerova, 2.3.1936
Selská svatba: obyčeje a zvyky selských svateb. Předvedeno před zámkem 23.8.1936
Vzpomínky starších občanů uvádějí tři divadelní představení v lese: Ondráš, Jedenácté přikázání, Jánošík, (v hlavní roli s Janem Nehybkou, pozdějším starostou Višňového).
Známá byla i silvestrovská představení v Sokolovně – v režii pana Slávka Moravce a pana Josefa Lahodného.
Oblíbenými byly i časté hudební produkce místních a okolních učitelů, chrámového sboru jako i umělců z Brna. Pamětníci vzpomínají na velkolepou hudební produkci ke stému výročí narození Bedřicha Smetany s ukázkami z jeho oper Hubička a Prodaná nevěsta.
Nejrozšířenějšími byly taneční zábavy – plesy pod záštitou místních organizací – Sokola, Orla, Myslivců, Hasičů a školy.
Miroslavské noviny dne 24.6,1929 otiskly údaj, že v okrese Moravský Krumlov je 22 českých knihoven, mezi nimi i Višňovská obecní knihovna.
V týdenících Ochrana a Znojemský venkov vyšly články o višňovské pouti, zavádění a jiných zvycích, nebo i o bohatých vepřových hodech v hostincich pana Roubíčka
V Orlovně bylo od roku 1928 němé kino. V 1935 se promítal první zvukový film Hej Rup s Voskovcem a Werichen. Jako první kino v okolí se tešilo dostatečné přízni přespolních diváků. O kině příště více.
V době 2. světové války, době protektorátu, byly obě organizace umlčeny a v kraji zůstaly pouze hudební produkce, kino a nově zvyklý spolek Kuratorium.
„Kde řinčí zbraně, kultura umírá“.
Prameny:
Z Kroniky obce Višňového /páter Jakub Řezníček
ze vzpomínek pana Václava Adámka a ze vzpomínek pana Josefa Koláře na svého dědečka zakladatele Sokola Josefa Bojanovského
zpracovala Marie Svoradová
,
Zde chceme uveřejňovat různé staré dokumenty a fotografie, co by mohly být zajímavé
Máte nějaké fotografie, dokumenty či materiály co stojí za zveřejnění? Pište zde
- historie fotbalu u nás
soupiska ATHLETIC CLUB SPARTA VIŠŇOVÉ
Mužstvo z roku 1934 – začátek kopané ve Višňovém. Klügl, Doubek, Pavlík, F. Adámek, S.Adámek, Bojanovský, Styx, Peroutka, Kapinus, Kapounek, Jelínek
1939 – Bojanovský, Šrot, Styx, Novák, Kapinus, Požár, Indra, Pavlík, Kudrna, Kapounek, Hejlek
1989
FANYNKY A FANOUŠCI NA ZÁPASE V TAVÍKOVICÍCH
- TŘI DUBY 1989
- Foto okolo roku 1938
- Hradisko v lese u Křepic
Nejstarší dějiny našeho kraje a celé naší země pochází z dávnověku, o kterém nejsou písemné zprávy. Tuto dobu odhadují archeologové přibližně na 7000 let před Kristem až 1000 let po Kristu. Tuto dobu nazýváme – pravěk – anebo – prehistorie-.
Obraz o pravěku si můžeme vytvořit jen na základě vykopávek, jsou to pozůstatky nástrojů, náčiní, střepů, nádob a podobně.
Hradisko u Křepic patří mezi jedno z nejstarších hradisek na jižní Moravě (jsou to Kadov, Křepice a Pustý zámek u Višňového). Na „Hradisku“ u Křepic se našly pozůstatky skoro všech období pravěké kultury.
V nejspodnějších vrstvách „Hradiska“ byly nalezeny předměty z mladší doby kamenné – neolitu – doba asi 3000 let až 1000 let před naším letopočtem. K nejzajímavějším nálezům patří nádoby a střepy s geometrickými ornamenty, žlábkovanými a bílou masou vyplňovanými, nástroje z kamene a kostí jak štípané tak i hlazené. Pod Hradiskem byla nalezena jadeitová sekyrka.
Dále zde byly objeveny hroby s keramikou skrčenců – to byla doba bronzová – 1000 až 500 let před naším letopočtem.
Na Hradisku jsou zastoupeny nálezy z doby „Kultury popelnicových polí“ s význačnou keramikou, jehlicemi apod.
Bronzová spona je památkou na dobu „Kultury císařství římského! Od r. 50 – 450 našeho letopočtu.
Poloha „Hradiska“:
1 a půl km na jihovýchod od vesnice Křepice je ostroh „Hradisko“ a to nad soutokem 2 potoků, které pak pokračují jako potok Křepička směrem na Horní Dunajovice. Na severozápadě přechází zvolna v rovinu směrem na Křepice. Na ostatních stranách „Hradiska“ jsou strmé, skalnaté stráně a příkrá úbočí. Pouze východní úbočí tvořilo stupňovité pole, dříve obdělávané, dnes je to zarostlá louka. Po orbě na tomto poli nacházel rolník a švec – Antonín Kudrna z Křepic různé předměty, střepy, které předával archeologovi – notáři – Jaroslavu Palliardimu.
Největší zásluhu o vědecký výzkum pravěku našeho kraje má archeolog (amatér) Jaroslav Palliardy, který působil jako notář ve Znojmě a Moravských Budějovicích.
Při jeho výzkumu se prokopalo 60 jam, které se táhly po celé délce hřebene „Hradiska“, 41 jam širokých až 250 cm, 15 jam 160 cm a 4 jámy hranatého tvaru. Ve všech byly nalezeny střepy nádob, zvířecí kosti a rozmanité lidské výrobky.
Poněvadž Palliardi měl své zaměstnání, byl notář, nemohl být přítomný u všech vykopávek, musel se často spokojit s údaji dělníků, kteří vykopávky prováděli.
Palliardiho sbírka s koupí ostatních nálezů přešla do Zemského muzea v Brně.
Největší zásluhy o výzkum „Hradiska“ u Křepic měl J. Palliardi, profesor Vildomec a též Antonín Kudrna z Křepic.
Palliardi Jaroslav, nar. 10. 2. 1861 zemřel 11. 3. 1922, české archeolog a notář, svými výzkumy na Znojemsku dosáhl významných poznatků. Jeho hlavní práce v německém jazyce byla: Die relative Chronologie der jüngenren Steinzeit in Mähren – český překlad: „Relativní chronologie mladší doby kamenné na Moravě“.
Materiály: Český slovník naučný
Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovicka vydaný r. 1925
Marie Svoradová
- Vznik znaku naší obce Višňového
Se znakem Višňového se setkáváme na budově obecního úřadu, na pohlednicích našeho Višňového a je též na informačním Zpravodaji městyse Višňového, který dostáváme domů.Co o znaku víme, kdy a jak vznikl?V 15. a 16. století, v letech 11435 – 1583 drželi obec Višňové s dvorem a tvrzí páni Višňovští z Petrovce (Petrovec – obec na Jihlavsku). Višňové bylo léna pánů z Lipé (Česká Lípa), kteří byli majiteli panství Moravský Krumlov.Za těchto pánů bylo Višňové povýšeno asi v r. 1529 na městečko. Tím se dostalo Višňovému poprvé pečetě a z ní byl odvozen znak. Dle moravského historika Fr. A. Slavíka originál pečeti má průměr 23 milimetrů, na obvodu pečeti je nápis:SIFILLUM ‘ DES ‘ MARCKTS ‘ WISCHNAV.Páni z Petrovce měli ve znaku – Zlatého kohouta na modrém štítě. Od r. 1583 drželi městečko Višňové páni Zahrádečti ze Zahrádek a tito znak přepůlili a přidali levou polovinu znaku a to modrý štít se stříbrným břevnem uprostřed.Tak vznikl znak Višňového.
Nějakou dobu ve 20. století opustilo Višňové svůj starý znak a na razítko obce vložilo symbol Višňovského kostela a to sv. Jana Křtitele, který křtí Ježíše. Dle historiků tento symbol není a nikdy nebyl znakem městečka.
Dnes je opět znak původní – půlený. V pravé polovině na červeném poli stojí bílý kohout na 3 zelených pahorcích. V levé polovině je na modrém poli uprostřed bílé břevno.
Znak Višňového vznikl téměř před 500 lety a je symbolem i nositelem historie našeho městyse.
Marie Svoradová, r. 2012
- Zastávka autobusů
- Historické foto
Se srdcem v ruce Josef Jelínek
- Divadlo 1985
[nggallery id=37]
- Zpívá celá dědina 1982
[nggallery id=36]
- Zpíváme si pro radost
[nggallery id=35]
Josef Kolář, Višňové 141
- Ortofoto z roku 1938
- Vojenská mapa z roku 1834
- Josefská mapa Višňové z roku 1768
- Sakrální památky ve Višňovém
[nggallery id=32]
- Foto Milan Chládek 1989
- Jan Havlíček řezník a uzenář
- Vnitřek našeho kostela v minulosti
- Foto – historie
[nggallery id=1]
- Fotokopie mapy Višňového z roku 1889
- Kino v obci Višňové
V orlovně tělovýchovné jednoty Orel bylo jediné kino ve Višňové a do něho přicházeli návštěvníci i z okolních vesnic.
Zahájení prvního promítání sahá do roku 1928.
Vedení kina se snažilo jít s dobou a proto už 8. září 1935 byl ve Višňové promítán první zvukový film Hej rup; úspěch měly i filmy vystihující tehdejší venkovské prostředí, jako např. velkofilm Maryša, promítaný v roce 1936.
Kino ve Višňové nebylo jen na technické úrovni, ale snažilo se i o rozšíření poznání. Tak např. v roce 1936 byl promítán sovětský film Moskevská noc.
Po osvobození roku 1945 převzal správu kina Čs. státní film a v roce 1958 převzal správu kina včetně adaptace místní národní výbor (MNV).
V roce 1968 pokračuje MNV v náročné přestavbě na širokoúhlý film.
V roce 1971 se dokončuje generální oprava kina a je zahájeno širokoúhlé promítání a kino se zařadilo svým interiérem k nejlepším v jihomoravském kraji.
Budova orlovny, než se přestavěla na kino
- Pozdrav z VIŠŇOVÉ 1916
Již v minulém Zpravodaji jsem uvedla v článku o kultuře mezi dvěma válkami některé údaje o kině ve Višňovém. Budova Orla – tzv. Vorlovny se stavěla od roku 1923 do 23. 8. 1925. V období kulturně podnikavého pátera Řezníčka se zahájilo promítání filmových představení ve Višňovém. Kdo byl opravdovým iniciátorem tohoto, tehdy moderního média, nevím. V Orlovně bylo v provozu od roku 1928 němé kino a již s titulky. Prostory kina odpovídaly 258 místům pro diváky, k tomu dvě místa služební. Balkon (lidově galerka) se 44 místy byl rozdělen na větší část prominentní a na menší, asi třetinovou – soukromou. Vstupenky do přízemí byly ve čtyřech cenových kategoriích (1. s 88 sedadly, 2. se 72 sedadly, 3. s 18 sedadly a 4. kategorie s 36 místy.) Prvním promítačem kina byl pan František Mairinger (cestář), vstupenky prodával pan Slávek Moravec, dětmi oblíbené a lákavé sladkosti (bonbony Sisy a „napoletánke“) pak manžely Bartesovými. Srovnáme li Višňovskou situaci s tehdejším pražským trendem: „Prvním zvukovým kinem v Praze bylo kino Lucerna, vybavené již v srpnu 1929 americkou zvukovou aparaturou systému Western Electric. V roce 1930 je v Praze již 8 zvukových kin. Počátkem roku 1930 je natáčen první československý zvukový film „Když struny lkají“ režiséra Freidricha Fehera, využívající zvukového zařízení německé společnosti „Tobis“ dovoluji si říci, že bylo městečko Višňové nejenom osvíceným ale i moderním. Ve Višňovém je první zvukové představení uvedeno již 8. září 1935 zvukovým filmem Martina Friče „Hej rup!“ s Voskovcem a Werichem v hlavní roli. Zvuková aparatura byla pořízena Správou kinoodboru za 10.000 Kč.
Zda aparatura Meopty Přerov, na které promítal do 1996 poslední promítač pan Josef Jedlička (č. 46), byla i tou první (Meopta Přerov založena 1933), se ze vzpomínek nedochovalo. Za války, kdy byla činnost Orla zrušena, jak dokazuje tehdejší vstupenka (foto), provoz kina zakázán nebyl. V této době byla sňata velká plastika orla, zdobící boční východ budovy a symbolizující Jednotu Orla. Po válce, do zrušení Jednoty Orel (9. 5. 1948), neslo kino na chvíli svůj obnovený název KINO OREL VIŠŇOVÉ. 16. 5. 1948 bylo kino převzato Československým státním filmem a získalo jméno Slovan. Později přešla správa kina pod Místní národní výbor. Prvním správcem kina byl do roku 1954 pan Josef Lacina (francouzský legionář z 1. sv. války), dalším pan František Brdlík a nejdéle v této funkci, až do zrušení kina byl pan Josef Lahodný.
V roce 1966 zahájil místní národní výbor generální opravu budovy kina a stavbu širokoúhlého kina v přírodě – ve vydělených a plotem oddělených prostor zámeckého parku a prostorem mrazírny, které obhospodařoval tehdy MNV. V roce 1971, s přestávkou kolem událostí roku 1968, byla oprava „Vorlovny“ dokončena. Zrenovované kino, též se širokoúhlým plátnem prožívalo svou zlatou érou a lákalo návštěvníky z dalekého okolí. Hrálo se ve středu, v sobotu a v neděli dokonce třikrát: ve 14h pohádky, v 17h pro mládeži přístupné, ve 20h pro dospělé. Komfort jako pohodlná sedadla, občerstvení, šatny patřily k místnímu standardu. V rámci ideové vzdělanosti existovaly pro pracovníky ve funkcích průkazky na některé filmy. Pro objednané filmy z Brněnské půjčovny se jezdilo na nádraží nebo přicházely autobusovou linkou. Někdy musel být film hned po představení poslán dále. Na průvodní listině každého filmu byl uveden čas a frekvence promítání. Československý filmový týdeník byl uváděn pravidelně uváděn před filmem od roku 1954, za okupace byl promítán německý Filmový týdeník. Letní širokoúhlé kino se skoro 500 diváky lákalo svojí nabídkou (plně obsazeno např. při filmech Hrbáč, Velká země, Angelika apod. …), ale i svou možností po americku drive-in theatre, kdy návštěvníci sledovali film přímo z auta. V 80. a 90. letech návštěvnost s rozvojem elektrotechniky silně klesala. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme čekali, zda přijde pět diváků, aby se film promítal.
K 31. 12. 1996 bylo promítání – kino definitivně uzavřeno. Budova nadále soužila a slouží kulturním akcím. V letech 2006 a 2007 byla budova Orlovny přestavěna na Cyklopenzion Višňové s popisným číslem 306. Kromě posluchačského sálu, jeviště a promítacího filmového zařízení, nabízí sedm pokojů na přenocování včetně sauny, kolárny, jídelny pro 30 návštěvníků. Je ve správě obce. Ve foyeru budovy jsou vystaveny fotografie původní budovy a jiné upomínky na Jednotu Orla. Filmová tradice se přece jenom do Višňového vrací. Letos již 6. Višňovským kulturním létem, kdy projekcí kinematografu bratří Čadíků, přesněji Josefa Čadíka, uvádí v krásném prostředí zámeckého parku své projekce. Snad je to i důkaz, že individuální konzumace filmů nenahradí společně prožitý emocionální zážitek a výměnu názorů v lidském společenství. Ze vzpomínek pana Václava Adámka (nar. 1915), pana Josefa Košíčka (čp. 229), pana Jana Mairingera, pana Josefa Jedličky (čp. 46) Marie Svoradová
Cihlářství patřilo k nejstarším dělnickým povoláním již od starověku. Na stavbu obydlí bylo potřeba stavebního materiálu a tak výroba cihel byla již dávno známá. Historie nepálené cihly sahá až do období 8 500 – 7 500 let před naším letopočtem. První pálené cihly se objevují v Římě kolem roku 400 před naším letopočtem. V Právo vyrábět cihly přiznal poddaným (na jejich pozemcích pro vlastní potřebu i na prodej) Dvorský dekret ze 4. února 1819. V celém okolí Višňového byly cihelny, např. V Horních Dunajovicích, Horních Kounicích, Mikulovicích, Chlupicích. Kdy byla ve Višňovém první cihelna, o tom se nezachoval žádný písemný doklad. Údajně se našly dle ústního podání pozůstatky cihelny při stavbě domů v lokalitě pod Sokolovnou. První písemná zpráva o cihelně ve Višňovém v lokalitě Zmol je z roku 1920. Jedná se o zápis notáře Dr. J. Krka v knize tehdejšího starosty Višňového pana Josefa Adámka (č. p. 37) z jednání o smlouvě pachtovného, který uvádí změnu pachtýře z pana Bezunka na Společnosti s ručením obmezeným, (dnes s ručením omezeným) sestavenou z 22 podílníků a kapitálem 44 000 korun, tzv. Společenskou cihelnu předsedal pan Josef Adámek (č. p. 37). Ke zvolenému představenstvu patřil dále místopředseda a další dva jednatelé. Organizace zanikla likvidací v roce 1928. Panu Adámkovi znovu pronajatá cihelna byla v provozu i během 2. světové války. K sortimentu Višňovské cihelny patřily pálené cihly, klenovky, křidlice (střešní krytina), korýtka, půlky cihel, nepálené cihly, tzv. vepřovice. Další nabídkou Společenské cihelny byl rozvoz uhlí i pro soukromé osoby. V žádosti Zemskému úřadu o zvýšení ceny cihel za 1 000 kusů z tehdejších 290 na 360 korun je vedením cihelny zdůvodněno: “Podotýkám, že jsou ještě jiná vydání, která zde neuvádím. To je, oprava cesty, povozy pro dělníky, dubiozní pohledávky atd., které činí též značná vydání. Dále sděluji, že máme na doly pro uhlí přes 40 km daleko, hlína je zde hodně štěrkovitá, takže můj požadavek o zvýšení ceny jest plně oprávněný a doufám, že této žádosti bude laskavě vyhověno. Zastavením podniku by pozbyli práci nejen dělníci v cihelně, ale i oni, kteří pracují na stavbách, nebo o cihly jest velká nouze.“ 15. května 1940. Zajímavostí bylo značení cihel, tzv. Kolky. Vzhledem k tomu, že zna
čení nebylo předepsáno, záleželo na kreativitě výrobce, jak cihlu označí. V době produkce višňovské cihelny se používaly značky negativní́. Vytvářely je tak, že na dno cihlářské́ formy umístily kovové́ lišty s nasazenými kovovými štočky, na kterých byly vyvedené́ znaky představující značku. Po vyklopení surové́ cihly z formy, vznikla negativní́ značka
, která́ byla oproti pozitivní́ vstupující́ (zarytá) do hmoty cihly. Typickými vyškovskými značkami – monogramy byly H-W (Hof – Wischenau) a J-A a A-J (Josef Adámek). Místo pomlčky se objevovaly i číslice 1až 5 tečky (ev. jiné). O významu číslic a ostatních znaků jsou různé domněnky, chybí systematické zpracování značek jak v Čechách, tak a i na Moravě. Višňovská cihelna byla v provozu i v době druhé světové války. Po znárodnění se stala majitelem cihelny obec a udržela ji v provozu až do jejího zavření do srpna roku 1961. V cihelně našli pracovní příležitost mnozí místní občané. Po zrušení provozu cihelny sloužily
prostory ke skladu starého železa a sušení králičích kožek. Roku 2012 ustoupila cihelna ve Zmolách své místo pěti rodinným domům, dalších šest je plánováno. Před strhnutím celé stavby potvrdili památkáři, že objekt není veden jako technická historická památka. Chybí mi údaje mezi prvním zápisem o cihelně a letopočtem na peci cihelny „1909“. Třeba tato tajemství leží někde v rodinných archívech. Zajímavou sbírku cihel pana Polického (ke dvěma stům exemplářů) můžete navštívit od poloviny srpna 2016 v zámku v Miroslavi
Děkuji rodině Adámků (č. p. 13, dříve 37) za poskytnutý materiál rodinného archívu. Marie Svoradová
Neoficiální nebo domácké jméno určité osoby, jako i pozměněná forma jména se v jazykovědě nazývá přezdívka. Někdo zná třeba i starší výraz příslotek.
Zajímavé je, že jednou z přezdívek je např. biblická Petr (skála, kámen): byla to původně přezdívka apoštola Šimona, který ji dostal za svou pevnost a neochvějnost ve víře. Také latinské rčení nomen est omen (latinsky jméno je znamení) poukazuje i na původní vznik některých jmen. Tvrdit, jak ta či ona přezdívka vznikla, chtěla bych jen poukázat na bohatost i dokonce vtipnost našich předků. Snad vznikly i dřív, než bychom dnes řekli: pan Adámek z popisného čísla xy. Občané se totiž začali evidovat dle popisných čísel domů až od poloviny 17. století.
Podle pozemkové knihy č.2142 z roku 1771 bylo ve Višňovém 84 očíslovaných domů, z toho čtyři neobsazených – tzv. pustých. Následující pozemková kniha č.2143 z roku 1825 uvádí 114 očíslovaných domů ve Višňovém. V roce 2016 je v naší obci 399 očíslovaných domů.
Zamyslela jsem se nad některými přezdívkami v naší obci. Nedovoluji si s určitostí tvrdit, zda opravdu vznikly tak, jak jazykověda uvádí, ale vím s určitostí, že ve Višňovém se tyto přezdívky byly a dodnes se i používají.
Podle nositelé stejného jména, žijící v jedné vesnici na základě odlišení dle fyzického vzhledu:
Poláček (od Polák), Jelíneček (od Jelínek)
Podle charakterových vlastností, prožitých událostí eventuelního zájmu:
Pilot (chtěl být pilotem), U Sibiřů (děda se vracel po 1.sv. válce legionářskou cestou přez Vladivostok), U Pajerky (nositelka bavorského tradičního oděvu), U Bloncáků (díky procházkám – bloncáním polemi byl p. Jedlička nejlepším znalcem polí Višňovského katastru)
Dle označení místa, kde žili nebo odkud a kam se přistěhovali:
XY na Hrádku, na Potoce, ve Vysokém domě, A….k – Luňáček ( kup domu od Luňáčků, Lengálů..
Podle odlišení dle jména jednoho v rodě nebo přivdaných osob:
U Šemonů (U Šimonů), U Ludvíků, U Tóny (od Antonie), U Šajblů (od nevěstina příjmení), U Vencků (od Vincenta), U Matoušů, U Kubů (od Jakuba), U Tyldy (od Matyldy), U Ryšků (od Richarda), U Graleny (od Kláry), U Matyzů (od Matěje), U Bertiňáků (od Berty), U Bohušáků, U Vindholců (od babiččina rodného příjmení), U Marjánky
Podle povolání:
Hrobař, Medařovi, Šroťákovi, U Kupců, U Sedlářů, Cestářovi, U Klempířů, Kyťák- Stolař (nejmaldší vzniklá přezdívka v obci), U Pošmistrů, U Varhaníků, U Bednářů, U Hotařů (hotař – hlídač vinohradu, zaměstnanec velkostatku), Prknař, Trafikant, U Stavitelů, Papírník, U Bubeníků (obecni posel, bubnem oznamoval čtení vyhlášek), U Kostelníků, U Starostů, U Přísedících (přísedící člen okresního zastupitelství), U Mlíkařů, U Cementářů, U Kominářů
Samozřejmě existuji i nemilé přezdívky, které byly dotyčnému vnuceny a dokonce i takové,o nichž sám ani neví.
V 53 domech žijí dnes Adámkové, v 10 domech rodiny Jedličků a ve 13 domech rodiny Jelínků .Údaje jsou dle počtu domů, ne členů rodin. Již tato skutečnost svědčí o tom, že přezdívky z obce jen tak nevymizí, snad jenom jejich původ..
Mým článkem jsem chtěla dát podnět k zamyšlení a třeba i k úsměvu nad jazykovou minulosti našich předků.
Ráda příjmu opomenuté údaje k tématu.
Sestavila Marie Svoradová
Prameny:
Pozemkové knihy 2142, 2143, Zemsky archív Brno
z vlastní paměti a ústního podání pamětníků