HISTORIE – VIŠŇOVÉ

MUDr. Norbert Mrštík patří k významným osobnostem spojených s naší obcí.

Bratr moravských spisovatelů Viléma a Aloise Mrštíka se narodil 3.6. 1867 v Jimramově a po universitních studií v Praze a dvouleté nemocniční praxi v Brně si našel pracovní místo ve Višňovém.

Působil zde v letech 1901 až 1904. Lékařskou ordinaci spolu s lékárnou získal po svém předchůdci, údajně po Dr. Ondřeji Ktetenhoferovi. Za fixní plat 1020 zlatých ročně patřilo k jeho obvodu 8 obcí a léčení panstva na zámku a jeho služebnictva. Vedle toho měl nestálý malý příjem od pacientů, kteří neměli na zaplacení.  Z jeho dopisů bratrům Aloisi a Vilémovi víme, že hned v prvním roce jeho působení ve Višňovém jich bylo půldruhé stovky.

Na příjezd lékaře vzpomíná Mrštíkova žena Božena, jak cestou panským povozem ze železniční stanice Miroslav přijel na Velikonoce 1901 do Višňového. Cestou obdivoval přírodu. Za německými Hostěradicemi u Božích muk čekal houf školáků s hrkači a řehtačkami na dvanáctou hodinu, aby dle místní tradice oznámili „hrkáním“ poledne.

Začátkem června 1901 se mladý lékař oženil a s manželkou odjel do Višňového.

Zajímavý je Mrštíkův dopis otci a bratrům, ve kterém popisuje, jak je ve Višňovém vítali: „Jak jsme vyjížděli do kopečka před samou obcí, zastavila nás chasa s lampiony. Zavdali nám vína, pořečňovali, já jim dal pětikorunu a pak jsme jeli doprovázeni s obou stran lidstvem a šňůrou hořících lampionů, krokem k domu. Dům číslo 164 byl osvětlen dvěma lampami, před domem zase zástup lidí, baby přišliy s jedličkou, ověšenou cukrovím se štěstím. Vinšování ve verších, pětikoruna v ručku a konečně jsme si mohli odpočinout“.

O tradicici vítání se zmiňuje Vlastivěda moravská. Uvádí, že v tomto kraji byla tradice  pití kořalek více rozšířena než pití piva anebo domácího vína. Vinařství zde na počátku století bylo v úpadku -nemoce vinné révy a pivo moc nesloužilo.

Vítání a častování – tato forma přivítání byla vlastně pro doktora Mrštíka určité vyznamenání.

I višňovská pouť zaujala lékaře na tolik, že ji popisuje bratrům:  „Byla tu pouť. Dvě máje až do oblak, před každou hospodou jedna (každá z obecních partají jedna). Když je chlapci z lesa vezli, sedělo jich na ní jako maku a s lahví v ruce zpívali, zatímco koně tryskem s mrtvou dosud májí ujížděli. O pouti přespolních lidí houfy, vítání, uvádění, ale všechno bez barvy, bez poezie…..Kdepak Moravské Slovácko.“

O své nelehké službě psal lékař svému otci a bratrům 3.7.1901: „Praxe se daří. Dnes lije celý den, když jsem vám chtěl psát, ale musel jsem v lijáku na vůz a jet do Džbánic k nemocnému. Lilo do mě po celé tři hodiny…..Život činný, zdravý, bez fňukání a planého filozofování…..Lidé zde mě mají rádi. Medicína se mně daří. Teď jen vědět, jak dlouho to potrvá. Jsem tu jako voják na vartě. Kolikrát už od půl šesté mě budí a pacienty mívám až do večera.“

Po odpovědné práci a aby zapomněl na starosti, věnoval se lékař svým zálibám. Překládal zahraniční literaturu, převážně ruskou a polskou. Spolu s bratrem Aloisem se zajímali o včelařství. 24.5.1901 píše v dopise bratrům (do obce Diváky na Moravském Slovácku) o schůzi včelařů ve Višňovém, kde přednášel učitel Fischer. „Pane, to je včelař!“, vyjadřuje se o učiteli s obdivem a uznáním Mrštík.

Nejenom záliba, ale i jakousi nutností bylo pěstování zeleniny a chov drůbeže a králíků u Mrštíků. Norbert trpěl chronickým zánětem ledvin a musel držet dietu. O tehdejším zásobování potravinami ve vesnici se zmiňuje po návštěvě ve Višňovém Norbertův bratr František: „ Ve vesnici nelze koupit, ani zlatem zaplatit máslo, šunka není k mání ani v Miroslavi a do Znojma nikdo nejede, ani nechce“.

Na sklonku roku 1904 oznamuje Norbert Mrštík v dopise bratrům a otci: „Nemoc se mi v posledních dvou měsících natolik zhoršila, že je skoro nemožné, službu vykonávat. Vzdávám se tedy všeho a jdu jaksi na penzi. Budu bydlet v Brně. Od 1.prosince 1904 už nejsem ani obvodním ani panským lékařem. Potřebuji jen absolutní klid.“

Následujícího roku 18.února 1905 umírá lékař na chronický zánět ledvin ve věku 38 let.

Orginály dopisů MUDr. Norberta Mrštíka jsou uloženy v Památníku Národního písemnictví v Praze na Strahově. Dalšími prameny jsou kniha Vzpomínek Boženy Mrštíkové, Národopisné Aktuality Ústavu lidového umění ve Strážnici, r. 1985,  Vlastivěda Moravská, díl 34 z r. 1913, Str. 56, Brno.

Marie Svoradová

 

Náboženská sekta novokřtěnců představuje zvláštní odnož protestanství. Vznikla v roce 1525 ve švýcarském Curychu. Jejím duchovním otcem se stal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli.

Novokřtěnci – název vznikl z jejich přesvědčení o křestu: tento by měl věřící podstoupit až v dospělosti, aby plně pochopil svou víru a význam křtu.

Na Moravě je často užívaný výraz habáni (nebo také toufaři z německého taufen „křtít“) – původ názvu není jednoznačně vysvětlen. Předpokládá se, že vznikl překladem termínu „ Haus haben“, německy „mít dům“. Další možností je ze středo-hornoněmeckého výrazu „havan“ či „havam“, výraz pro nádobu. Jiná hypotéza odvozuje název z hebrejského ha-banim (synové), jak si  někdy sektáři říkali.

V letech 1526-46, po porážce německé selské války se stává území Moravy evropským centrem novokřtěnců. V této době byla Morava pod samosprávou Moravských stavů a žili zde příslušníci různých náboženských vyznání a sekt v poměrném klidu a bez pronásledování. Proto zde- v zemi náboženské svobody a tolerance  mohli  novokřtěnci – exulanti najít svůj nový domov. Tato doba je v jejich kronikách nazývána zlatou dobou. Jan z Dietrichštejna přijal novokřtěnce na svých statcích jako první.

Novokřtěnství je zpočátku nejednotné: je větev Hutterova – pacifistická vrstva (převažující) – hutteriné: tito žili bez velkých konfliktů a byli pro majitele panství přijatelní. V protikladu je radikální větev – pod učením bojovného Baltasara Hubmaiera. Tento  byl zajat a na příkaz Ferdinanda Habsburského ve Vídni jako kacíř upálen.

Oba tyto proudy přišly na Moravu koncem 20. let 16. století.  Sám Hutter navštívil Moravu několikrát a jeho míromilovné učení začalo brzy, již ve 30. letech převažovat.

Pro odlišnou víru byli novokřtěnci ze svých zemí vypovězeni. Jejich cílem bylo žít podle zásad původního křesťanství: kázali pokoru a trpělivost, odmítali bojovat se zbraní a přísahat na světské věci. Ústředním bodem jejich učení, který jim vynesl rozhořčené nepřátelství s církví a státem, byla negace soukromého vlastnictví. Novokřtěnci byli tvrdě proti třídním rozdílům (snad proto, že patřili převážně k lidem chudším) a důsledně propagovali pomoc bližnímu v nouzi.

V době, kdy vládli mocní feudálové a bohatý patriciát, bylo volání po rovnosti všech lidí a po společném majetku považováno za vzpouru a nebezpečí pro stát.

Nejmírnějším trestem pro novokřtěnce za nemožnost veřejně vyznávat víru, bylo vyhnantsvi. Ve svém hlubokém přesvědčení opouštěli své domory, zejména směrem na sever.

Tím, že Habáni neměli jisté postavení ve společnosti, zaznamenávali si úmrtí důležitých členů, spory „domů“ s majiteli panství, i údaje o náboženských změnách ve svých kronikách velmi podrobně. Habánské kroniky jsou vzácnými zdroji dokumentace jejich společenství. Habáni byli zdaňováni více než ostatní, a to hlavně za umožnění pobytu. Zemská pokladna s jejich příjmy počítala.

Habánské kolonie čítaly kolem 100, 300 (Višňové), 400 (Tavíkovice, Trstěnice) lidí. Počet habánů na Moravě je různými historiky jinak odhadován: cca 30-40 000 (Hrubý), cca  50 000 (Met. Zemek), nejmladší údaj je cca 20 000 (Jar. Pánek). Ve srovnání s tehdejším počtem obyvatel na cca 500 000 činili habáni 2,75 % až 10% obyvatel.

Kolonie nad sto členů měla svého správce/hospodáře, členové se oslovovali bratr a sestra, všechny příjmy za práci byly odváděny do společné pokladny. Soukromý život byl velmi přísný– muži i ženy bydleli zvlášť, pro případy potřeby existovaly malé ložnice. Děti do tří let (někde říká údaj do 2 let) byly ve výchově matky, později ve školním internátním zařízení. Ve výchově byl důraz kladen na porozumění, s dětmi se hovořilo, fyzické tresty byly vědomě vylučovány.

Rodiče se tak mohli věnovat plně svým 42 řemeslům. Odlišnou k současné době  byla zvýšená specializace jednotlivých řemesel. K nejznámějším patřila výroba keramiky – světoznámé fajánce, výroba kachlí, další řemesla byla kamnáři, hodináři, vinaři, stavitelé mlýnů, pil, budov i pivovarů, chovatelé ovcí a skotu, nožíři… Zapovězené řemeslo bylo např. zbrojířství, neboť zbraň je určena k zabíjení člověka. Narozdíl od nože, jehož původní účel je jiný.

V nové zemi si habánské ženy získávaly uznání jako opatrovnice, muži jako lékaři a léčitelé. Každá komunita měla svého lékaře i malou nemocnici (lékař Albrechta z Valdštejna byl též habán). Novokřtěnci jako zkušení zemědělci se stali nepostradatelnými pro německy hovořící šlechtice, majitele panství.

Období po bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) se vyznačuje silnou rekatolizací, potažmo konfiskací veškerého majetku všech nekatolíků, tedy i novokřtěnců.  První obětí z řad evangelíků. Už v roce 1619 Dampierrovo vojsko vyplenilo na 25 habánských vesnic a nalezlo zde ohromnou kořist. 28. září 1622 vydal císař Ferdinand II. dekret, kterým vypověděl všechny novokřtěnce z Moravy. V listopadu 1622 byli Mandátem vyzváni i novokřtěnci, aby opustili do čtyř týdnů Moravu anebo přestoupili na katolickou víru. Bylo to před zimou a novokřtěnci prosili, aby tu mohli do jara zanechat aspoň své nemocné a děti. Na nevyslyšené prosby, opouštěli tak své kolonie, mlýny, pivovary, Moravu, tehdy svou zemi zaslíbenou.

Mnozí nestihli v tak krátkém čase najít kupce a byli nuceni prodávat pod cenou nebo přestoupit ke katolictví. Skutečně asi 10 000 habánů se stalo katolíky. Vyskytly se i případy, kdy habáni neuposlechli a zůstali. Proti takovým vydal kardinál Dietrichštejn roku 1623 patent, kterým opětovně pod přísným trestem hrdla nařizoval přestup ke katolické víře nebo odchod ze země. I poté ještě zůstala hrstka neposlušných, kteří se skrývali v horách na moravsko-uherském pomezí, kde našli ochranu svých největších ochránců – panů ze Žerotína.

Odcházeli na Slovensko, do Sedmihradska, do Ruska, na Balkán, odsud po moři do Spojených států (Indiany, Jižní Dakoty) a Kanady. Stát Mississippi čítá současně nejvyšší počet novokřtěnců- okolo 55%.

Poznámka současného krajana pana Votypky z Kanady: Habáni žijí v Albertě patrně i na jiných místech severní Ameriky pod jménem Hutterites. Žijí v malých osadách a jsou pečliví zemědělci. Na veřejnosti jsou pouze vidět na farmářských trzích.

Po roce 1650 se novokřtěnecká společenství začínají rozpadat. Bratři uzavírají sňatky podle vlastního rozhodnuti a náklonnosti, zařizují vlastní samostatné dílny a neřídí se předpisy komunity. Poslední mandát proti novokřtěncům pochází z roku 1650 a poslední společenství na Moravě se rozpadlo v roce 1685.

5. října 2008 bylo v malé rakouské vesničce Niedersulz, ležící na půl cesty mezi Mikulovem a Vídní otevřeno první muzeum novokřtěnců ve střední Evropě.

Užívané slovní obraty „drží jako helvétská víra“,„hezká jako toufárek“ (zde je míněn habánský polévaný hrneček) či „pracuje jako toufar“ jsou zažití svědci připomínající nám tuto dobu.

Habáni ve Višňovém a okolí

Zlatá epocha habánů v letech 1561 až 1622

Habáni byli od ostatní společnosti izolováni. Jejich jazykem byla němčina. České i moravské cechy, které se bály „hospodářské“ konkurence, omezovaly přístup habánů do královských měst. Proto žily komunity převážně na vesnicích.

Habáni byli považováni za obyvatele Moravy. Proto byli od roku 1570 zdaňováni (a to více než ostatní) a státní rozpočet počítal s jejích přínosem. V šedesátých letech 16. století žilo na Moravě kolem šedesáti komunit, v devadesátých letech jich bylo už kolem sta. Nějvětší počet komunit byl na Židlochovicku, Břeclavsku, Strážnicku (panství Žerotínů), na Slavkovsku a Ždánicku (panství Kounických), Hodonínsku (panství pánů z Lipé) a na Moravsko – Krumlovsku. Uherskobrodsko a Ostrožsko patřilo pánům z Kunovic.

Podrobnější informace o působení habánů na Moravě se nachází v Simmelově kronice v Cenrální knihovně v Curychu.

Trstěnice lze pokládat za hlavní a největší sídlo novokřtěnců v této oblasti, kterou novokřtěnské kroniky nazývají „horní dvory“, kam patřily novokřtěnské komunity v Trstěnicích, Tavíkovicích, Višňovém, Čermákovicích a ve Skalici.

Do Trstěnic přišli Novokřtěnci asi před rokem 1526 z Německa. První písemná zmínka v kronice novokřtěnců z Trstěnic pochází ale až z roku 1560, kde se zmiňuje o existenci pivovaru, mlýnu a školy. Trstěnická komunita načítala více než 400 členů a řadí se k jedné z největších.

Ve společném domě byla jen jedna kuchyň a pekárna, dále řemeslnické dílny, nemocnice, škola a lázně. Lázně byly napájeny z rybníka pomocí dřevěného potrubí. V prostoru Pustého zámku – dochovanou část potrubí ochraňuje pan Jan Polický v horním dvoře. Žádný z těchto domů se bohužel v Trstěnicích nedochoval.

Komunita v Trstěnicích zažila podobné útrapy jako komunita ve Višňovém. Počátkem roku 1622 zde řádili Valoni celý měsíc.

Potomci trstěnických novokřtěnců, žijících v USA, navštívili již dvakrát místo svých předků. Podle staré kroniky, kterou jejich předkové do nové vlasti přivezli: mohli najít starý trstěnický „mlejnek“, včetně popsaného letopočtu v trámu: 1612.

Další velká habánská komunita, čítající více než 400 členů byla v Tavíkovicích. Kolem r.1550 se do Tavíkovic přesídlili novokřtěnci a obec jim přála. Nebyli však oblíbeni církví a po bitvě na Bílé hoře (8.7.1620) byly Tavíkovice vypleněny vojsky generála Fuggnera (14.-16.12.1620) a poté jimi opětovně 6.-7.1.1622, kdy část Tavíkovic byla vypálena.

Zajímavou zmínku z roku 1615 o novokřtěnské škole najdeme v jedné z konfiskovaných knih v Sobotišti (Maďarsko). Jiný zápis a účet (z roku 1608) z Třeboňského panství dokládá, že tavíkovičtí keramici dodali nádoby do lékárny v Třeboni. Za zakázku jim bylo vyplaceno 280 kop a 24 grošů. Hrnčířský kruh pro svoji výrobu získali v Itálii.

Habánská keramika si v moravských zemích získala neobyčený věhlas, vytlačila cínové nádobí a svým prostým květinovým dekorem byla tehdy známou už po celé Evropě. Nejvýznamější světové sbírky fajánce dnes najdeme v Budapešti, Hamburku, New Yorku, ba i ve Slavonicích.

Ve Višňovém se habáni usídlili před rokem 1570. Téhož roku zemřel jejich představitel Hans Hueber z Zillerstadtu. Habány pozval do Višňového tehdejší majitel panství Jan Zahrádecký ze Zahrádek.

Údajně žila místní komunita ve dvou domech: známe pouze lokalitu jednoho, ten stál na území nynějšího zámeckého parku, na místě panské sýpky, později mrazírny. Višňovští habáni byli dobrými hospodáři, zasloužili se zde o rozšíření vinařství.

Co bylo typické pro nové vinařství?

• rozvoj sklepního zámeckého hospodářství nespočíval již jen v množství vyrobeného vína, ale především v jeho kvalitě
• kvalita spočívala ve výběru odrůd, pečlivějším ošetřováním vinic
• vzorným sklepním hospodářstvím, vybaveným lisovnami a sklepními skladovacími prostorami
• lepší vyhnojování panských vinic umožňovalo až dvakrát vyšší výnosnost.

Sklepy zaujímaly v životě jihomoravských novokřtěneckých dvorů zcela výjimečnou úlohu, avšak zejména o nich jsou informace dosud značně neúplné. Vzhledem k vlastnictví významných ploch vinic lze předpokládat, že sklepy byly nezbytnou součástí každého dvora. Kromě toho však měly pro novokřtěnce ještě další životně důležitý význam – sloužily jako úkryty při přepadení jejich komunit. Právě kolem existence těchto únikových sklepení panuje stále ještě mnoho nezodpovězených otázek.

V roce 1605 byla višňovská komunita vypálena maďarskými Bočkajovci, kteří svými nájezdy z Uher šířily děs a hrůzu. 1608 obsazovala císařská Matyášova vojska domy, opuštěné vesničany, kteří se skryli před nájezdy v okolních lesích. Stejný osud postihl komunitu 14.10.1619, později v roce 1620 od Valonů a Francouzů, kdy byl zabit i místní hospodář. V lednu 1622 vyplenila vojska celou vesnici. Tyto útrapy trpěla komunita až do svého odchodu ze země. Syn Jana Zahrádeckého Karel zajistil habánům při jejich odchodu svou přímluvou v Trenčianském panství útočiště.

V říjnovém deníku Rovnost jste se mohli dozvědět o Alinkovském mlýnu v Čermákovicích. Je to nejzachovalejší původní habánská stavba na Moravě. Památkáři doporučili alinkovský statek k zapsání do Státního seznamu památek. Angažovaní místní znalci pan Jiří Pajer a Jan Polický se snaží o záchranu totoho habánského klenotu.

V historickém období Jižní Moravy nemůžeme přínos novokřtěnců a habánské kutury jen tak opominout. Potrvdili svobodu vyznání a velkorysost „akzeptace jiného“ tehdejší Moravy a přispěli ke kvalitativnému rozvoji řemesel a zemědělství.

Marie Svoradová

z pramenů

Jiří Pajer: „Studie o novokřtěncích“, 2006

František Kameníček: „Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam“, díl III., Brno 1905

Internet Trstěnice, autor neuveden

Milada Rigasová: „Vývoj přírodně krajinářského celku Mikulova za panování Liechtensteinů (1249–1560) a Dietrichsteinů (1575–1945)“, disertační práce, Lednice, 2006

Cyklisticky závod z roku 1946.

Občané našeho Višňového mají rádi sport a hodně mu fandí. Dokazuje to i nedávno vydaná publikace „Městys Višňové slovem i obrazem“, kde je sportu věnována velká pozornost.

Zmíním se o fotografii z roku 1934, kdy už existovalo ve Višňovém fotbalové družstvo s názvem Atletic club Sparta Višnové (v publikaci na straně 26).

Chtěla bych vzpomenout jednu sportovní událost, která proběhla dne

16.6.1946 ve Višnovém a to cyklistický závod. Zúčastnilo se ho

7 závodníků. Všichni domácí, pánové Ladislav Adámek (č.p.56), František Kudláček, František Sedlák, Josef Šnábl. Nepodařilo se nám zjistit, kdo byli další dva závoníci. Z výpovědi pana Adámka víme, že dva cyklisté byli ve Višňovém na návštěvě. Pan Ladislav Adámek, dodnes žijící, byl v této době členem cyklistického oddílu Brno – Líšeň. Vzpomíná: jako pekařský učeň rozvážel denně na kole zákazníkům objednávky a tak se mu stala cyklistika vášní.

Závod byl odstartován z náměstí, za velké účasti diváků,

(fotografie startu  je v knize na straně 31).

Trasa vedla kolem hostince pana Macha, nyní restaurace u Brázdů, směrem k  Horním Dunajovicím. Na rozcestí odbočili závodníci

přes Rádoší a do Višnového. Tuto trasu absolvovali třikrát.

Jako první dojel do cíle 21letý pan Ladislav Adámek.

(viz cílová fotografie).

Sponzorem závodu byl Obchodní dům a pekařství Josef Doubek, později zaměstnavatel vítěze.

Vzhledem k tomu, že v okolí nebyl žádný cyklistický klub, věnoval se pan Adámek aktivně višňovskému fotbalu.

A že mu láska ke kolu zůstala, dokazuje nám ve svých 89ti letech na Višňovských silnicích dodnes.

Září 2014

Svoradová Marie

optimismu a dobré pohody krásných  89 roku.

Znovu, po tolika letech ,blahopřejene k tehdejšímu vítězství .

 

V letošním roce 2015 Česká televize navazuje na zábavný pořad „Zpívá celá rodina“, který úspěšně vysílala v 70. letech minulého století. Pořad se těšil velké popularitě v celé republice, tedy i ve Višňovém našel svůj patřičný ohlas.

Tehdejší vedení obce, konkrétně předseda Místního národního výboru pan Josef Hejlek s tajemníkem obce panem Janem Rytířem, přišli na myšlenku, uspořádat i podobnou akci pro své spoluobčany ve Višňovém. Vzorem byl již zmíněný televizní pořad.

V naší obci se vždy zpívalo a bylo, (jistě i je), stále mnoho občanů, kteří rádi zpívají. Tedy vznikla „Zpívá celá dědina“. Dvěma zmíněnými iniciátory oslovení zpěváci souhlasili, hlásili se další dobrovolníci, s odhodláním, že budou zpívat. Každý si navrhl svou píseň, kterou pan Vojtěch Vyhnálek, náš chrámový varhaník upravil, nazkoušel i připravil na vystoupení. Hudební doprovod doplnili houslemi pánové Josef Lahodný a Jiří Rytíř.  Partitury písní, k jejímž autentičnosti přispěla i Česká televize, jsou dodnes uchovány. Pořadem provázel pan Jan Rytíř. Na jeho vtipné podání komických situací, většinou historek z vlastních zkušeností a samozřejmě z důvěrného prostředí diváků, zůstalo ve vzpomínkách účastníků až dodnes.

Vystoupení probíhala v letech 1980-1983. Konala se v bývalé Orlovně/dnes kulturní sál, v roce 1983 ve sportovní hale – Sokolovně. Významným bylo právě vystoupení v roce 1983 na počest 750. výročí obce Višňové. U této příležitosti byli pozváni i hosté ze spřátelené obce jugoslávského 8chorvatského) Daruvaru. Program obohatily i další vtipné scénky ze života manželských dvojic v režii manželů Marie a Václava Jandových.

Sobotní a nedělní vystoupení se těšila stoprocentní návštěvnosti. Ohlas byl velký, rodiny si zajišťovaly početné vstupenky pro své příbuzné a známe daleko dopředu. Reklamace „přespolních“ zůstávaly bez ozvěny. Všichni, ať již sólová vystoupení, dueta či sbor, ke kterému se všichni přidali, sdíleli neskonalé úspěchy.

V repertoáru převážely lidové písně Moravského Slovácka, oblíbené v podání pana Vlastimila Kyliána (Svatoborské vinohrady, Když jsem šel z Hradišťa, Co je to za hora, Nechoď venku cérečko, U Hodonína, Stokrát jsem se zaříkala, U Starej Breclavi…)

Druhou část tvořily písně dechového žánru (Tuláček, Byla noc krásná májová…, tyto z notového záznamníku pana Vyhnálka) pak Morava, krásná zem.

Vystoupení uzavíral duet sester Marie a Jany Stixových písní Vám přátelé a sborový zpěv celého sálu: Než dobrou noc si dneska dáme, ještě tu poslední si zazpíváme, tak dobří přátelé se hned tak nenajdou, nebudem si říkat sbohem, ale na shledanou.

K dalším nezapomenutelným účinkujícím zpěvákům patřili i další spoluobčané: viz seznam dole.

Dnes nemá Višňové nikoho, kdo by se ujal znovuzrození této pěvecké tradice, která nemalou mírou přispívá k udržení národně kulturního bohatství. Úspěšně navázal na kulturní tradice soubor ochotnického divadla Návrat, kterého úspěch cení nejenom obliba publika a návštěvnost, ale i přírůst nových členů.

Tento článek vznikl ze vzpomínek paní Evy Hejlkové, Marie Rytířové, Lídy Čadové a pánů již v článku uvedených Vyhnálka a Hejlka. Fotografická dokumentace je uložena v archivu našeho městyse.

Samozřejmě nestačí Zpravodaj vyjmenovat všechny, co se svou dobrovolnou prací na akci Zpívá celá dědina podíleli: od fotografa pana Milana Chládka, přes zvukaře a úpravy pánů ing. Jana Plačka a učitele Josefa Kulhánka, až po nutné drobné práce paní Dáši Kolářové nebo Majky Košíčkové. Zpětný dík všem od těch, kteří na jejich příspěvek k této události nezapomněli.

Účinkující:

Adámková Marta a její dcerka Markéta, Adámková Majka čp. 245  a její sestra Božena čp. 234, Juřenová Ludmila, Rozmahelová Evženie (tehdejší učitelka), Eva Hejlková s manželem a dcerou Petrou,  Adámek Josef ml., Kylián Vlastík, děvčata školního sboru Adámková Ylona čp. 234, Bernátová Jana čp. 57, Čadová Jana čp. 51, a Lenka Jelínková čp. 87. Ve vzpomínce na Adámkovou Ludmilu čp. 234, Lahodnových Žofii a Josefa, autora celého pořadu Jana Rytíře, Josefa Indru, Jirku Adámka, Václava Adámka čp.156, Janu Stixovou-Singrovou…a jistě mnoha dalších…

Sepsala Marie Svoradová, srpen 2015

 

Posvícení někde hody jsou tradiční slavností vesnické pospolitosti. Pořádaly se dříve v každém městečku a daleko dříve i v městech.

 Samotné posvícení se skládá z několika částí. První částí celé slavnosti je církevní svátek (posvěcení chrámu), k němuž se během staletí připojily desítky starých a prastarých, rodinných i společenských zvyků a obyčejů, ba i zábav a her. Doprovázeny jsou krajovými písněmi, tanci a kroji.

Posvícení se slavila v různém termínu. Změna nastala až v roce 1787, kdy císař Josef II nařídil slavit po celé monarchii dvoudenní posvícení v jediném termínu a to třetí říjnovou neděli. Osvíceného panovníka vedly k tomu především hospodářské důvody, kdy veškerá úroda byla z polí sklizena a lid se mohl plně věnovat oslavám. Mnohé obce tento příkaz nedodržovaly a slavily jak tradiční pouť – patrona svého kostela, tak i posvícení císařské.

Posvícení, též hody (odvozeno od dny hojnosti) bylo nejdůležitější společenskou událostí celého roku. Přijížděli městští kramáři, perníkáři, písničkáři, loutkáři, kočovní artisté a s dobou již kolotoče a střelnice.  Doma se stvrzují rodinné i rodové vazby, jsou zváni příbuzní z blízka i dáli.  Někde se dnes dodržuje i stará tradice  návštěvy hrobů příbuzných. Tato tradice se někde skloubila s kladením kytice průvodu zavádějících párů k památníku padlých dvou světových válek. Konkrétně ve Višňovém se klade kytice k pomníku od roku 1928, kdy byl pomník 14.10. postaven a vysvětcen. Z doslechu je i teorie, že poválečný režim chtěl zavádění (původně vycházely páry po mši z kostela) zakázat, tedy se tradice skloubila s kladením kytice průvodu zavádějících párů k památníku padlých dvou světových válek. Jiná teorie uvádí návaznost na tradici návštěv hrobů zemřelých.

 K posvícení či pouti neodmyslitelně patří slavnostní hostiny, tradiční pokrmy. „O posvícení všechno to voní, jak někde v apatyce. Na všechny strany tlučou koření, dělají jitrnice. Kdo by nešel na posvícení, ten by byl blázen přece“. Oblíbená posvícenská píseň zapsaná v Bezkově u Znojma. Posvícenská husa, kačena, pečeně, někde tradičně i maso skopové, koláče.

K starodávné tradici hodů patřilo obřadní zabíjení obětních zvířat: stínání kohouta, berana,. Od poloviny 19. století byly tyto a podobné zábavy zakazovány –z důvodů týrání zvířat.

K další oblíbeně tradici patřilo a doposud někde patří stavění májí. Máj je ozdobený strom, který přivezla chasa, dnes mládenci z lesa. Děvčata ozdobí fábory její zelený vršek. Máje tvoří střed obřadního a tanečního prostoru, který má mnoho názvů – plac, sólo, kolo či stan. Tento taneční prostor je převážně před hostincem. Máje někde stávala až do adventů. Nejvyšší máji, asi 35 m mají Rouchovany a též jsou známé Běhařovice a Krhov v okrese Třebíč. Zvykem vedle máje je postavení pódia pro muzikanty, tradičně ozdobeno chvojím. V souvislosti se sociálněpolitickým rozdělením je na sklonku 19. století zvykem, že vlastní máji pořádaly jednotlivé skupiny samostatně. Tohoto rozdělení se ujaly převážně tělovýchovné organizace Orel a Sokol. Tak to bylo i ve Višňovém do 2. světové války. Od roku 1945 dělení zaniklo, je vše společné.

Stárkovská organizace je zodpovědná za pořádáním zábav o poutích a posvíceních. Je to zvolený stárek a stárková, někde i čtyři stárkové a mládek s partnerkou. Ostatní, tzv. mládenci a družičky. Stárek znamená, že se stará o průběh veselí. Za feudalismu bylo právo stárka předáváno skutečně jako odpovědnost za probíhající oslavy při posvícení. Stárková mj. měla povinnost finančně přispívat na muziku. Tomuto krojovanému obřadu se říkalo zavádění. K hodovým obyčejům patřila i obchůzka s hudbou po vesnici a pozvání každé domácnosti na posvícenskou zábavu. Na počátku 20. století se zavádělo v civilu. Aktuální je návrat ke krojově tradici. Funkce stárka je více měně representativní. Zavádějící děvčata měla ve vlasech zapletený věneček zdobený i květinami.

V neděli odpoledne přichází chlapci se stárkem a hudbou ke stárkové, kde jsou všechna děvčata i chlapci pohoštěni. Děvčata přišpendlí partnerům rozmarýn a seřazené páry za doprovodu hudby a přihlížejících kladou kytici k památníku obětem obou světových válek. Průvod mladých párů pokračuje k máji a zahajuje posvícení. Stárek se stárkovou otevírají oslavu v kruhu polkou a valčíkem. Chlapci zvedají stárka a stárkovou na ramena, další dva tance tančí stárek se stárkovou, mládek s partnerkou….  tance i zvedání se opakuje Další dvě – tři skladby zavádějí další páry, kolo je rozpuštěno, páry vyzývají k tanci rodinné příslušníky, hlavní program je ukončen, volná zábava vyhlášena. Posvícenská zábava trvala dříve vždy tři dny. V roce 1945 zavádělo ve Višňovém 104 párů. Přítomnost n mši zavádějících párů obnovil páter Nechvátal v roce 2005. Pokoušel se již o to páter Grmolec v roce 1989, nepodařilo se mu to.

Višňovská pouť i posvícení přetrvávají, mládež si této národopisné tradice váží a nadále ji obohacuje.  Vedení obce rozšířilo posvícení novodobým setkáním višňovských rodáků.

Prameny:

Dr. Jiří Mačuda,  „Od Hromnic až do Tří králů“, 2015, OSP Mor.Krumlov

Ze vzpomínek občanů, kteří již nejsou mezi námi

a višňovské stárkové z r. 2015 Evy Adámkové

Farní kronika městyse Višňové

Sepsala Marie Svoradová

 

V mém osobním archívu ležely již několik let poznámky pana učitele Kulhánka k vývoji stolního tenisu ve Višňovém za jeho života v obci. Pro bývalé i snad současné milovníky stolního tenisu jako i trochu ke sportovní historii obce stojí zato článek v jeho originální podobě uveřejnit.

„Do Višňového jsem se přistěhoval v červenci roku 1983 a téměř současně kontaktoval Jindřicha Jedličku st., neboť jsme se spolu znali ze soutěží stolního tenisu. V té době se Višňovém stolní tenis nehrál. Bývalí hráči Bojanovský, Hejlek už věkově o tento sport zájem neměli.

První družstvo čtyřčlenné a náhradníci stolního tenisu vzniklo v roce 1984 a to tak, že zájemci o tuto hru přicházeli z Trstěnic – Vondrák, Vančura, bratři Bauerové a Josef Mrňa z Horních Kounic a Josef Burian z Medlic. Z domácích to byli – Dan Kulhánek, Jindřich Jedlička a Perlička. Tito hráči zralejšího věku se již příliš zlepšovat nemohli. Proto současnost budoucnost stolního tenisu ve Višňovém  jsem viděl zcela jasně v mládeži.

Jako učitel základní školy jsem měl velice dobrý přehled a hlavně kontakt s dětmi, a tak nebyl problém v krátké době sestavit oddíl mládeže. Trénování umožnila místní sokolovna, tělocvična základní školy a později postavená nová sportovní hala. Soutěže pořádala družstva ze Znojma, Prosiměřic, Moravského Krumlova, Miroslavi a Višňového. Ve všech kategoriích mělo Višňové důstojné a konkurence schopné zastoupení. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že přes zimu stolní tenisté trénují všude, ale kdo chce být lepší, nebo nejlepší, musí tvrdě trénovat i v létě. Tomu jsem podřídil téměř 17 let práce s dětmi ve Višňovém. Trénovalo se prakticky 3x až 4x týdně, některé dny i 2x denně. Odpoledne po vyučování a večer se připojila mládež k tréninku dospělých ve sportovní hale, kde bylo možno postavit až 8 stolů.

Zúčastňovali jsme se vánočních turnajů o putovní poháry a různých zápasů. Dospělí sehráli přátelský zápas s Višňovou u Žiliny, jak doma tak i odvetu na Slovensku. Postupně z řad žáků se začaly objevovat výsledky tvrdé tréninkové práce: k nejlepším patřili t Martin Lichevník, Jaroslav Papoušek, Dan Kulhánek, Tomáš Březina, Petr Nechvátal, Jindřich Jedlička ml., Michal Kelner, Petr Lenikus, Mirek Svoboda, Oldřich Hráček a další. Dospělí v soutěži družstev postupem času zaujali místo v nejvyšší soutěži okresního přeboru. Zcela určitě nejvyšší ocenění dosáhli hráči žákovské kategorie. Vyjmenovat všechny, kteří chodili trénovat je zde nemožné, ale jisté bylo, že Martin Lichevník a pak Petr Nechvátal byli okresními přeborníky jako jednotlivci. V soutěži družstev pak družstvo Tomáš Březina, Petr Nechvátal, Michal Kelner, Oldřich Hráček získala titul okresní přeborník ve dvou kategoriích starší a mladší. Za zmínku stojí že v té nejslavnější sféře mládežnického stolního tenisu ve Višňovém hrála i děvčata Blanka Tříletá, Jaruška Jedličková a Magda Knapová.

Vzpomínám, jak jsme soboty a neděle projezdili po okrese a sbírali zasloužené vavříny za poctivou práci. Důležitý detail je, že děti ze Znojma rozhodně neměli tolik povinností doma jako děti na venkově. O to více si musíme těchto úspěchů vážit. Navíc ve Znojmě bylo u dětí několik trenérů a ve Višňovém jsem byl sám. Čili toto vše se mi povedlo, je však třeba přiznat i to, co se nepodařilo. Zapomněl jsem na dost důležitou oblast, nevychoval jsem trenéra nebo funkcionáře, který by pokračoval ve vedení stolního tenisu po mém odchodu. Dnes je pro některé jednodušší hrát např. Za Hostěradice a o nic se nestarat. Přitom materiální podmínky pro stolní tenis se nezměnily, stoly i sportovní hala dávají příležitost. Věřím, že jednou se stolní tenis do Višňového vrátí. Zasloužil by si to.“

Z mého privátního archívu Marie Svoradová

Kultura- kulturní činnost je aktivní, na které se sami podílíme, nebo přejímaná, například v současné době nejčastější – televize.

V kronice našeho městyse najdeme od roku 1925 po rok 1948 zápisy o bohatém kulturním životě ve Višňovém.

Tradicí kulturní činnosti ve Višňovém byly oslavy svátku Vánoc, Velikonoc, dokončení polních prací jako žně a sběr vína. Dále pak Mikulášské besídky pro děti, vynášení Moreny – smrtky, plesy různých spolků či organizací, tělocvičné akademie a vystoupení školáků.

Kroniku městyse Višňové vedl místní duchovní konsistorní rada páter Jakub Řezníček, který zde na farnosti působil od roku 1903 do 1950. Páter Řezníček se velkou měrou osobně podílel na konkrétní kulturní činnosti, převážně při podpoře organizace Orla. Orel česká sportovní organizace, která byla z podnětu katolické církve založena v roce 1909. Nejrychleji se nová sportovní organizace rozrůstala na Moravě, kde ve svém působení na mládež zdatně soupeřila se Svazem dělnických tělocvičných jednot (SDTJ) i Sokolem. Orel stavěl a staví nadále svoji činnost na křesťanských základech a věnuje se především sportu pro všechny a práci s mládeží. Zásluhou pátera Řezníčka se rozvíjelo ochotnické divadlo, pěvecký sbor, jako i další zajímavé vzdělávací akce. Páter sám působil jako učitel houslí, hudební skladatel písní a básní. Jeho chrámový pěvecký sbor vystupoval v okolí, převážně v Katolickém domě při doprovodu charitativních akcí.

Od roku 1919 působila v obci tělovýchovná organizace SOKOL. Jeho zakladateli byli bratři Josef a Johan Bojanovští. V roce 1926 postihla hraběcí lesy polomová kalamita a hroztilo, že se dřevní hmota nebude stačit zpracovat a tak činovníci místního Sokola požádali hraběte o dřevo. Z tohoto daru bylo dřevo použito v roce 1929 na stavbu Sokolovny. Zakladatelé Sokola ručilI bance svými domy. Prvním starostou Sokola byl Josef Bojanovský, náčelníkem Ladislav Holčapek, náčelnicí Růžena Indrová, pokladníkem Jan Bojanovský. Do ukočení stavby Sokolovny v roce 1930 se cvičilo hlavně venku, v podzimu a na jaře ve sklení ku hraběcího zahradnicnictví, v zimě na sále zájezdního hostince u Kolářů. Sokol pěstoval tělocvik s úmyslem posílit tělesnou i duševní stránku svých členů, dále celého národa, který v té době nesměl mít vlastní armádu ani jiné branné složky a prokázat životaschopnost Čechů a Slováků, podpořit jejich snahy o národní, jazykovou a kulturní samostatnost. Ráz Sokola byl už od jeho založení v roce 1862 národnostní, především byl vnímán jako český a obrozenecký. Členové Sokola ve Višňovém se věnovali nejenom tělovýchově, ale i svému ochotnickému divadlu.

A tak byla ve Višnňovém divadla dvě. Sokolští ochotníci hrávali v Sokolovně, Orli- ve „V“-Orlovně dnes Cyklopension. A když nějaký z herců náhodou vypadl nebo naopak byl za svůj výkon velmi žádán, zaskočil i v konkurečním vystoupení.

Nahlédneme do kroniky, co bylo tehdá na programu:

Vyděděnci, historický obraz ze 30-tileté války,  28.10.1925

Pasačka z Lurd, na počest 70. jubilea obnovení fary ve Višňovém , 9.2.1929

Kuplety a scéna Vaškova svatba, vystoupení ve Znojmě v Katolickém domě, 5.11.1933

Kytice slovanských písní skladatele Marhuly,  vystoupení chrámového sboru v Katolickém domě ve Znojmě, 3.2.1935

Třítaktová operetka, vystoupení v Charitě Znojmo, 1.12.1935

Výstava knih v Orlovně – zapůjčena doktorem Hrbáčkem z Přerova, 2.3.1936

Selská svatba: obyčeje a zvyky selských svateb. Předvedeno před zámkem 23.8.1936

Vzpomínky starších občanů uvádějí tři divadelní představení v lese: Ondráš, Jedenácté přikázání, Jánošík, (v hlavní roli s Janem Nehybkou, pozdějším starostou Višňového).

Známá byla i silvestrovská představení v Sokolovně – v režii pana Slávka Moravce a pana Josefa Lahodného.

Oblíbenými byly i časté hudební produkce místních a okolních učitelů, chrámového sboru jako i umělců z Brna. Pamětníci vzpomínají na velkolepou hudební produkci ke stému výročí narození Bedřicha Smetany s ukázkami z jeho oper Hubička a Prodaná nevěsta.

Nejrozšířenějšími byly taneční zábavy – plesy pod záštitou místních organizací – Sokola, Orla, Myslivců, Hasičů a školy.

Miroslavské noviny dne 24.6,1929 otiskly údaj, že v okrese Moravský Krumlov je 22 českých knihoven, mezi nimi i Višňovská obecní knihovna.

V týdenících Ochrana a Znojemský venkov vyšly články o višňovské pouti, zavádění a jiných zvycích, nebo i o bohatých vepřových hodech v hostincich pana Roubíčka

V Orlovně bylo od roku 1928 němé kino. V 1935 se promítal první zvukový film Hej Rup s Voskovcem a Werichen. Jako první kino v okolí se tešilo dostatečné přízni přespolních diváků. O kině příště více.

V době 2. světové války, době protektorátu, byly obě organizace umlčeny a v kraji zůstaly pouze hudební produkce, kino a nově zvyklý spolek Kuratorium.

„Kde řinčí zbraně, kultura umírá“.

Prameny:

Z Kroniky obce Višňového /páter Jakub Řezníček

ze vzpomínek pana Václava Adámka a ze vzpomínek pana Josefa Koláře na svého dědečka zakladatele Sokola Josefa Bojanovského

zpracovala Marie Svoradová

,

 

Zde chceme uveřejňovat  různé staré dokumenty a fotografie,  co by mohly být zajímavé

Máte nějaké fotografie, dokumenty či materiály co stojí za zveřejnění? Pište zde

• historie fotbalu u nás

soupiska ATHLETIC CLUB SPARTA VIŠŇOVÉ

Mužstvo z roku 1934 – začátek kopané ve Višňovém. Klügl, Doubek, Pavlík, F. Adámek, S.Adámek, Bojanovský, Styx, Peroutka, Kapinus, Kapounek, Jelínek

1939 – Bojanovský, Šrot, Styx, Novák, Kapinus, Požár, Indra, Pavlík, Kudrna, Kapounek, Hejlek

1989

FANYNKY A FANOUŠCI NA ZÁPASE V TAVÍKOVICÍCH

• TŘI DUBY 1989

• Foto okolo roku 1938

• Hradisko v lese u Křepic

Nejstarší dějiny našeho kraje a celé naší země pochází z dávnověku, o kterém nejsou písemné zprávy. Tuto dobu odhadují archeologové přibližně na 7000 let před Kristem až 1000 let po Kristu. Tuto dobu nazýváme – pravěk – anebo – prehistorie-.

Obraz o pravěku si můžeme vytvořit jen na základě vykopávek, jsou to pozůstatky nástrojů, náčiní, střepů, nádob a podobně.

Hradisko u Křepic patří mezi jedno z nejstarších hradisek na jižní Moravě (jsou to Kadov, Křepice a Pustý zámek u Višňového). Na „Hradisku“ u Křepic se našly pozůstatky skoro všech období pravěké kultury.

V nejspodnějších vrstvách „Hradiska“ byly nalezeny předměty z mladší doby kamenné – neolitu – doba asi 3000 let až 1000 let před naším letopočtem. K nejzajímavějším nálezům patří nádoby a střepy s geometrickými ornamenty, žlábkovanými a bílou masou vyplňovanými, nástroje z kamene a kostí jak štípané tak i hlazené. Pod Hradiskem byla nalezena jadeitová sekyrka.

Dále zde byly objeveny hroby s keramikou skrčenců – to byla doba bronzová – 1000 až 500 let před naším letopočtem.

Na Hradisku jsou zastoupeny nálezy z doby „Kultury popelnicových polí“ s význačnou keramikou, jehlicemi apod.

Bronzová spona je památkou na dobu „Kultury císařství římského! Od r. 50 – 450 našeho letopočtu.

Poloha „Hradiska“:

1 a půl km na jihovýchod od vesnice Křepice je ostroh „Hradisko“ a to nad soutokem 2 potoků, které pak pokračují jako potok Křepička směrem na Horní Dunajovice. Na severozápadě přechází zvolna v rovinu směrem na Křepice. Na ostatních stranách „Hradiska“ jsou strmé, skalnaté stráně a příkrá úbočí. Pouze východní úbočí tvořilo stupňovité pole, dříve obdělávané, dnes je to zarostlá louka. Po orbě na tomto poli nacházel rolník a švec – Antonín Kudrna z Křepic různé předměty, střepy, které předával archeologovi – notáři – Jaroslavu Palliardimu.

Největší zásluhu o vědecký výzkum pravěku našeho kraje má archeolog (amatér) Jaroslav Palliardy, který působil jako notář ve Znojmě a Moravských Budějovicích.

Při jeho výzkumu se prokopalo 60 jam, které se táhly po celé délce hřebene „Hradiska“, 41 jam širokých až 250 cm, 15 jam 160 cm a 4 jámy hranatého tvaru. Ve všech byly nalezeny střepy nádob, zvířecí kosti a rozmanité lidské výrobky.

Poněvadž Palliardi měl své zaměstnání, byl notář, nemohl být přítomný u všech vykopávek, musel se často spokojit s údaji dělníků, kteří vykopávky prováděli.

Palliardiho sbírka s koupí ostatních nálezů přešla do Zemského muzea v Brně.

Největší zásluhy o výzkum „Hradiska“ u Křepic měl J. Palliardi, profesor Vildomec a též Antonín Kudrna z Křepic.

Palliardi Jaroslav, nar. 10. 2. 1861 zemřel 11. 3. 1922, české archeolog a notář, svými výzkumy na Znojemsku dosáhl významných poznatků. Jeho hlavní práce v německém jazyce byla: Die relative Chronologie der jüngenren Steinzeit in Mähren – český překlad: „Relativní chronologie mladší doby kamenné na Moravě“.

Materiály: Český slovník naučný

Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovicka vydaný r. 1925

Marie Svoradová

 

• Vznik znaku naší obce Višňového

Se znakem Višňového se setkáváme na budově obecního úřadu, na pohlednicích našeho Višňového a je též na informačním Zpravodaji městyse Višňového, který dostáváme domů.Co o znaku víme, kdy a jak vznikl?V 15. a 16. století, v letech 11435 – 1583 drželi obec Višňové s dvorem a tvrzí páni Višňovští z Petrovce (Petrovec – obec na Jihlavsku). Višňové bylo léna pánů z Lipé (Česká Lípa), kteří byli majiteli panství Moravský Krumlov.Za těchto pánů bylo Višňové povýšeno asi v r. 1529 na městečko. Tím se dostalo Višňovému poprvé pečetě a z ní byl odvozen znak. Dle moravského historika Fr. A. Slavíka originál pečeti má průměr 23 milimetrů, na obvodu pečeti je nápis:SIFILLUM ‘ DES ‘ MARCKTS ‘ WISCHNAV.Páni z Petrovce měli ve znaku – Zlatého kohouta na modrém štítě. Od r. 1583 drželi městečko Višňové páni Zahrádečti ze Zahrádek a tito znak přepůlili a přidali levou polovinu znaku a to modrý štít se stříbrným břevnem uprostřed.Tak vznikl znak Višňového.

Nějakou dobu ve 20. století opustilo Višňové svůj starý znak a na razítko obce vložilo symbol Višňovského kostela a to sv. Jana Křtitele, který křtí Ježíše. Dle historiků tento symbol není a nikdy nebyl znakem městečka.

Dnes je opět znak původní – půlený. V pravé polovině na červeném poli stojí bílý kohout na 3 zelených pahorcích. V levé polovině je na modrém poli uprostřed bílé břevno.

Znak Višňového vznikl téměř před 500 lety a je symbolem i nositelem historie našeho městyse.

Marie Svoradová, r. 2012

• Zastávka autobusů

• Historické foto

Se srdcem v ruce Josef Jelínek

• Divadlo 1985

[nggallery id=37]

• Zpívá celá dědina 1982

[nggallery id=36]

• Zpíváme si pro radost

[nggallery id=35]

• Moje pátrání po višňovském rodákovi panu Josefu Indrovi muzikantu a kapelníku

Josef Kolář, Višňové 141

• Ortofoto z roku 1938

 

• Vojenská mapa z roku 1834

• Josefská mapa Višňové z roku 1768

• Sakrální památky ve Višňovém

[nggallery id=32]

• Foto Milan Chládek 1989

• Jan Havlíček řezník a uzenář

• Vnitřek našeho kostela v minulosti

 

 

• Scan úvodní strany jedné soukromé kroniky

• Foto – historie

[nggallery id=1]

 

 

• Opis jednoho dokumentu z makovice našeho kostela

• ´´Starý kvartýr´´

• Fotokopie mapy Višňového z roku 1889

• Kino v obci Višňové

V orlovně tělovýchovné jednoty Orel bylo jediné kino ve Višňové a do něho přicházeli návštěvníci i z okolních vesnic.

Zahájení prvního promítání sahá do roku 1928.

Vedení kina se snažilo jít s dobou a proto už 8. září 1935 byl ve Višňové promítán první zvukový film Hej rup; úspěch měly i filmy vystihující tehdejší venkovské prostředí, jako např. velkofilm Maryša, promítaný v roce 1936.

Kino ve Višňové nebylo jen na technické úrovni, ale snažilo se i o rozšíření poznání. Tak např. v roce 1936 byl promítán sovětský film Moskevská noc.

Po osvobození roku 1945 převzal správu kina Čs. státní film a v roce 1958 převzal správu kina včetně adaptace místní národní výbor (MNV).

V roce 1968 pokračuje MNV v náročné přestavbě na širokoúhlý film.

V roce 1971 se dokončuje generální oprava kina a je zahájeno širokoúhlé promítání a kino se zařadilo svým interiérem k nejlepším v jihomoravském kraji.

Budova orlovny, než se přestavěla na kino

• Pozdrav z VIŠŇOVÉ 1916

 

 

Již v minulém Zpravodaji jsem uvedla v článku o kultuře mezi dvěma válkami některé údaje o kině ve Višňovém. Budova Orla – tzv. Vorlovny se stavěla od roku 1923 do 23. 8. 1925. V období kulturně podnikavého pátera Řezníčka se zahájilo promítání filmových představení ve Višňovém. Kdo byl opravdovým iniciátorem tohoto, tehdy moderního média, nevím. V Orlovně bylo v provozu od roku 1928 němé kino a již s titulky. Prostory kina odpovídaly 258 místům pro diváky, k tomu dvě místa služební. Balkon (lidově galerka) se 44 místy byl rozdělen na větší část prominentní a na menší, asi třetinovou – soukromou. Vstupenky do přízemí byly ve čtyřech cenových kategoriích (1. s 88 sedadly, 2. se 72 sedadly, 3. s 18 sedadly a 4. kategorie s 36 místy.) Prvním promítačem kina byl pan František Mairinger (cestář), vstupenky prodával pan Slávek Moravec, dětmi oblíbené a lákavé sladkosti (bonbony Sisy a „napoletánke“) pak manžely Bartesovými. Srovnáme li Višňovskou situaci s tehdejším pražským trendem: „Prvním zvukovým kinem v Praze bylo kino Lucerna, vybavené již v srpnu 1929 americkou zvukovou aparaturou systému Western Electric. V roce 1930 je v Praze již 8 zvukových kin. Počátkem roku 1930 je natáčen první československý zvukový film „Když struny lkají“ režiséra Freidricha Fehera, využívající zvukového zařízení německé společnosti „Tobis“ dovoluji si říci, že bylo městečko Višňové nejenom osvíceným ale i moderním. Ve Višňovém je první zvukové představení uvedeno již 8. září 1935 zvukovým filmem Martina Friče „Hej rup!“ s Voskovcem a Werichem v hlavní roli. Zvuková aparatura byla pořízena Správou kinoodboru za 10.000 Kč. Zda aparatura Meopty Přerov, na které promítal do 1996 poslední promítač pan Josef Jedlička (č. 46), byla i tou první (Meopta Přerov založena 1933), se ze vzpomínek nedochovalo. Za války, kdy byla činnost Orla zrušena, jak dokazuje tehdejší vstupenka (foto), provoz kina zakázán nebyl. V této době byla sňata velká plastika orla, zdobící boční východ budovy a symbolizující Jednotu Orla. Po válce, do zrušení Jednoty Orel (9. 5. 1948), neslo kino na chvíli svůj obnovený název KINO OREL VIŠŇOVÉ. 16. 5. 1948 bylo kino převzato Československým státním filmem a získalo jméno Slovan. Později přešla správa kina pod Místní národní výbor. Prvním správcem kina byl do roku 1954 pan Josef Lacina (francouzský legionář z 1. sv. války), dalším pan František Brdlík a nejdéle v této funkci, až do zrušení kina byl pan Josef Lahodný.
V roce 1966 zahájil místní národní výbor generální opravu budovy kina a stavbu širokoúhlého kina v přírodě – ve vydělených a plotem oddělených prostor zámeckého parku a prostorem mrazírny, které obhospodařoval tehdy MNV. V roce 1971, s přestávkou kolem událostí roku 1968, byla oprava „Vorlovny“ dokončena. Zrenovované kino, též se širokoúhlým plátnem prožívalo svou zlatou érou a lákalo návštěvníky z dalekého okolí. Hrálo se ve středu, v sobotu a v neděli dokonce třikrát: ve 14h pohádky, v 17h pro mládeži přístupné, ve 20h pro dospělé. Komfort jako pohodlná sedadla, občerstvení, šatny patřily k místnímu standardu. V rámci ideové vzdělanosti existovaly pro pracovníky ve funkcích průkazky na některé filmy. Pro objednané filmy z Brněnské půjčovny se jezdilo na nádraží nebo přicházely autobusovou linkou. Někdy musel být film hned po představení poslán dále. Na průvodní listině každého filmu byl uveden čas a frekvence promítání. Československý filmový týdeník byl uváděn pravidelně uváděn před filmem od roku 1954, za okupace byl promítán německý Filmový týdeník. Letní širokoúhlé kino se skoro 500 diváky lákalo svojí nabídkou (plně obsazeno např. při filmech Hrbáč, Velká země, Angelika apod. …), ale i svou možností po americku drive-in theatre, kdy návštěvníci sledovali film přímo z auta. V 80. a 90. letech návštěvnost s rozvojem elektrotechniky silně klesala. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme čekali, zda přijde pět diváků, aby se film promítal.
K 31. 12. 1996 bylo promítání – kino definitivně uzavřeno. Budova nadále soužila a slouží kulturním akcím. V letech 2006 a 2007 byla budova Orlovny přestavěna na Cyklopenzion Višňové s popisným číslem 306. Kromě posluchačského sálu, jeviště a promítacího filmového zařízení, nabízí sedm pokojů na přenocování včetně sauny, kolárny, jídelny pro 30 návštěvníků. Je ve správě obce. Ve foyeru budovy jsou vystaveny fotografie původní budovy a jiné upomínky na Jednotu Orla. Filmová tradice se přece jenom do Višňového vrací. Letos již 6. Višňovským kulturním létem, kdy projekcí kinematografu bratří Čadíků, přesněji Josefa Čadíka, uvádí v krásném prostředí zámeckého parku své projekce. Snad je to i důkaz, že individuální konzumace filmů nenahradí společně prožitý emocionální zážitek a výměnu názorů v lidském společenství. Ze vzpomínek pana Václava Adámka (nar. 1915), pana Josefa Košíčka (čp. 229), pana Jana Mairingera, pana Josefa Jedličky (čp. 46)          Marie Svoradová

Cihlářství patřilo k nejstarším dělnickým povoláním již od starověku. Na stavbu obydlí bylo potřeba stavebního materiálu a tak výroba cihel byla již dávno známá. Historie nepálené cihly sahá až do období 8 500 – 7 500 let před naším letopočtem. První pálené cihly se objevují v Římě kolem roku 400 před naším letopočtem. V Právo vyrábět cihly přiznal poddaným (na jejich pozemcích pro vlastní potřebu i na prodej) Dvorský dekret ze 4. února 1819. V celém okolí Višňového byly cihelny, např. V Horních Dunajovicích, Horních Kounicích, Mikulovicích, Chlupicích. Kdy byla ve Višňovém první cihelna, o tom se nezachoval žádný písemný doklad. Údajně se našly dle ústního podání pozůstatky cihelny při stavbě domů v lokalitě pod Sokolovnou. První písemná zpráva o cihelně ve Višňovém v lokalitě Zmol je z roku 1920. Jedná se o zápis notáře Dr. J. Krka v knize tehdejšího starosty Višňového pana Josefa Adámka (č. p. 37) z jednání o smlouvě pachtovného, který uvádí změnu pachtýře z pana Bezunka na Společnosti s ručením obmezeným, (dnes s ručením omezeným) sestavenou z 22 podílníků a kapitálem 44 000 korun, tzv. Společenskou cihelnu předsedal pan Josef Adámek (č. p. 37). Ke zvolenému představenstvu patřil dále místopředseda a další dva jednatelé. Organizace zanikla likvidací v roce 1928. Panu Adámkovi znovu pronajatá cihelna byla v provozu i během 2. světové války. K sortimentu Višňovské cihelny patřily pálené cihly, klenovky, křidlice (střešní krytina), korýtka, půlky cihel, nepálené cihly, tzv. vepřovice. Další nabídkou Společenské cihelny byl rozvoz uhlí i pro soukromé osoby. V žádosti Zemskému úřadu o zvýšení ceny cihel za 1 000 kusů z tehdejších 290 na 360 korun je vedením cihelny zdůvodněno: “Podotýkám, že jsou ještě jiná vydání, která zde neuvádím. To je, oprava cesty, povozy pro dělníky, dubiozní pohledávky atd., které činí též značná vydání. Dále sděluji, že máme na doly pro uhlí přes 40 km daleko, hlína je zde hodně štěrkovitá, takže můj požadavek o zvýšení ceny jest plně oprávněný a doufám, že této žádosti bude laskavě vyhověno. Zastavením podniku by pozbyli práci nejen dělníci v cihelně, ale i oni, kteří pracují na stavbách, nebo o cihly jest velká nouze.“ 15. května 1940. Zajímavostí bylo značení cihel, tzv. Kolky. Vzhledem k tomu, že zna
čení nebylo předepsáno, záleželo na kreativitě výrobce, jak cihlu označí. V době produkce višňovské cihelny se používaly značky negativní́. Vytvářely je tak, že na dno cihlářské́ formy umístily kovové́ lišty s nasazenými kovovými štočky, na kterých byly vyvedené́ znaky představující značku. Po vyklopení surové́ cihly z formy, vznikla negativní́ značka, která́ byla oproti pozitivní́ vstupující́ (zarytá) do hmoty cihly. Typickými vyškovskými značkami – monogramy byly H-W (Hof – Wischenau) a J-A a A-J (Josef Adámek). Místo pomlčky se objevovaly i číslice 1až 5 tečky (ev. jiné). O významu číslic a ostatních znaků jsou různé domněnky, chybí systematické zpracování značek jak v Čechách, tak a i na Moravě. Višňovská cihelna byla v provozu i v době druhé světové války. Po znárodnění se stala majitelem cihelny obec a udržela ji v provozu až do jejího zavření do srpna roku 1961. V cihelně našli pracovní příležitost mnozí místní občané. Po zrušení provozu cihelny sloužily
prostory ke skladu starého železa a sušení králičích kožek. Roku 2012 ustoupila cihelna ve Zmolách své místo pěti rodinným domům, dalších šest je plánováno. Před strhnutím celé stavby potvrdili památkáři, že objekt není veden jako technická historická památka. Chybí mi údaje mezi prvním zápisem o cihelně a letopočtem na peci cihelny „1909“. Třeba tato tajemství leží někde v rodinných archívech. Zajímavou sbírku cihel pana Polického (ke dvěma stům exemplářů) můžete navštívit od poloviny srpna 2016 v zámku v Miroslavi
Děkuji rodině Adámků (č. p. 13, dříve 37) za poskytnutý materiál rodinného archívu.         Marie Svoradová