MUDr. Norbert Mrštík patří k významným osobnostem spojených s naší obcí.
Bratr moravských spisovatelů Viléma a Aloise Mrštíka se narodil 3.6. 1867 v Jimramově a po universitních studií v Praze a dvouleté nemocniční praxi v Brně si našel pracovní místo ve Višňovém.
Působil zde v letech 1901 až 1904. Lékařskou ordinaci spolu s lékárnou získal po svém předchůdci, údajně po Dr. Ondřeji Ktetenhoferovi. Za fixní plat 1020 zlatých ročně patřilo k jeho obvodu 8 obcí a léčení panstva na zámku a jeho služebnictva. Vedle toho měl nestálý malý příjem od pacientů, kteří neměli na zaplacení. Z jeho dopisů bratrům Aloisi a Vilémovi víme, že hned v prvním roce jeho působení ve Višňovém jich bylo půldruhé stovky.
Na příjezd lékaře vzpomíná Mrštíkova žena Božena, jak cestou panským povozem ze železniční stanice Miroslav přijel na Velikonoce 1901 do Višňového. Cestou obdivoval přírodu. Za německými Hostěradicemi u Božích muk čekal houf školáků s hrkači a řehtačkami na dvanáctou hodinu, aby dle místní tradice oznámili „hrkáním“ poledne.
Začátkem června 1901 se mladý lékař oženil a s manželkou odjel do Višňového.
Zajímavý je Mrštíkův dopis otci a bratrům, ve kterém popisuje, jak je ve Višňovém vítali: „Jak jsme vyjížděli do kopečka před samou obcí, zastavila nás chasa s lampiony. Zavdali nám vína, pořečňovali, já jim dal pětikorunu a pak jsme jeli doprovázeni s obou stran lidstvem a šňůrou hořících lampionů, krokem k domu. Dům číslo 164 byl osvětlen dvěma lampami, před domem zase zástup lidí, baby přišliy s jedličkou, ověšenou cukrovím se štěstím. Vinšování ve verších, pětikoruna v ručku a konečně jsme si mohli odpočinout“.
O tradicici vítání se zmiňuje Vlastivěda moravská. Uvádí, že v tomto kraji byla tradice pití kořalek více rozšířena než pití piva anebo domácího vína. Vinařství zde na počátku století bylo v úpadku -nemoce vinné révy a pivo moc nesloužilo.
Vítání a častování – tato forma přivítání byla vlastně pro doktora Mrštíka určité vyznamenání.
I višňovská pouť zaujala lékaře na tolik, že ji popisuje bratrům: „Byla tu pouť. Dvě máje až do oblak, před každou hospodou jedna (každá z obecních partají jedna). Když je chlapci z lesa vezli, sedělo jich na ní jako maku a s lahví v ruce zpívali, zatímco koně tryskem s mrtvou dosud májí ujížděli. O pouti přespolních lidí houfy, vítání, uvádění, ale všechno bez barvy, bez poezie…..Kdepak Moravské Slovácko.“
O své nelehké službě psal lékař svému otci a bratrům 3.7.1901: „Praxe se daří. Dnes lije celý den, když jsem vám chtěl psát, ale musel jsem v lijáku na vůz a jet do Džbánic k nemocnému. Lilo do mě po celé tři hodiny…..Život činný, zdravý, bez fňukání a planého filozofování…..Lidé zde mě mají rádi. Medicína se mně daří. Teď jen vědět, jak dlouho to potrvá. Jsem tu jako voják na vartě. Kolikrát už od půl šesté mě budí a pacienty mívám až do večera.“
Po odpovědné práci a aby zapomněl na starosti, věnoval se lékař svým zálibám. Překládal zahraniční literaturu, převážně ruskou a polskou. Spolu s bratrem Aloisem se zajímali o včelařství. 24.5.1901 píše v dopise bratrům (do obce Diváky na Moravském Slovácku) o schůzi včelařů ve Višňovém, kde přednášel učitel Fischer. „Pane, to je včelař!“, vyjadřuje se o učiteli s obdivem a uznáním Mrštík.
Nejenom záliba, ale i jakousi nutností bylo pěstování zeleniny a chov drůbeže a králíků u Mrštíků. Norbert trpěl chronickým zánětem ledvin a musel držet dietu. O tehdejším zásobování potravinami ve vesnici se zmiňuje po návštěvě ve Višňovém Norbertův bratr František: „ Ve vesnici nelze koupit, ani zlatem zaplatit máslo, šunka není k mání ani v Miroslavi a do Znojma nikdo nejede, ani nechce“.
Na sklonku roku 1904 oznamuje Norbert Mrštík v dopise bratrům a otci: „Nemoc se mi v posledních dvou měsících natolik zhoršila, že je skoro nemožné, službu vykonávat. Vzdávám se tedy všeho a jdu jaksi na penzi. Budu bydlet v Brně. Od 1.prosince 1904 už nejsem ani obvodním ani panským lékařem. Potřebuji jen absolutní klid.“
Následujícího roku 18.února 1905 umírá lékař na chronický zánět ledvin ve věku 38 let.
Orginály dopisů MUDr. Norberta Mrštíka jsou uloženy v Památníku Národního písemnictví v Praze na Strahově. Dalšími prameny jsou kniha Vzpomínek Boženy Mrštíkové, Národopisné Aktuality Ústavu lidového umění ve Strážnici, r. 1985, Vlastivěda Moravská, díl 34 z r. 1913, Str. 56, Brno.
Marie Svoradová