Příhodné klimatické a půdní podmínky v našem kraji přilákaly k zakládání sídel člověka již v mladší době kamenné (5. tisíciletí před n. l.). Archeologové zjistili v okolí obce nálezy kamenných broušených nástrojů a zlomky keramiky.
Starší dobu bronzovou (1.900 – 1.600 let př. n. l.) a lid únětické kultury doložily zbytky pravěkého sídliště v místě naší cihelny. Hroby z této doby byly nalezeny u myslivny Pustý zámek a u hřbitova.
V době železné době zde žil lid horšovské kultury (6. Století př. n. l.). Výraznější bylo pozdější osídlení historickými Slovany. Svědší o tom nálezy typické slovanské keramiky z mladší doby hradištní (11. – 12. Stol. n. l.). Na slovanské osídlení plynule navázala ve středověku.
Na poměrně velkém katastru nebyla v této době pouze jedna osada. Dokládá to zápis na listě z r. 1190, kdy vlastnil loucký klášter jitro pole v Lišanovicíchm, později zaniklé obci mezi Trstěnicemi a Višňovém. K dalším zaniklým obcím patří Dolní a Hodní Jiřice, Střelice, Dobrá Voda. Válkami naše krajina velice trpěla. Po česko-uherské válce (1466-1478) zůstalo životuschopné pouze Višňové.
První zpráva, kde se objevuje obec Višňové, je z r. 1234. Jazykovědci a historické prameny (Ant. Profeus, La. Hosák, Rud. Šrámek) odvozují jednoznačný název Višňového od místa porostlého višněmi. Název Višňové vlastní i několik dalších vesnic v Čechách a jiných slovanských zemích.
Obec Višňové leží téměř uprostřed svého katastru. Střed obce s polohou 339m nad mořem je 100m výš než sousední Horní Dunajovice. Jsme první obcí na začátku Jevišovické pahorkatiny, která přechází v Českomoravskou vrchovinu.
V roce 1234 na višňovské tvrzi sídlil domácí vladycký rod – bratři Jan a Matouš z Višňového. Jan z Višňovského a višňovský farář – plebán- Otto byli v roce 1253 podepsáni jako svědkové na přiříkací listině při svěcení kostela ve Křtěnicemi (dnes Trstěnice).
Historie Višňového je spletitá a opravdu zajímavá. Majitelé na tvrzi se často měnili:
Za vlády rodu Višňovských z Petrovce (1435-1583) bylo Višňové v roce 1529 povýšeno na městečko. Jošt Višňovský z Petrovce držel Višňové jako léno pánů z Lipé, získal pro město stav i pečeť . Z ní byl odvozen znak městečka – zlatý kohout na modrém poli.
Dalšími významnými majiteli višňovského panství byl rod Zahrádeckých ze Zahrádek. Jan Zahrádecký pečeť předcházejícího majitele přepůlil a na modré pole doprostřed vložil stříbrné břevno. Tento znak přetrval dones.
V roce 1596 Jan a Barbora Zahrádečtí obnovili višňovský kostel. Zápis o této události najdeme v předsíni kostela zasvěceného Janu Křtiteli, přímo nad vchodem do chrámové lodi.
Moravu ve 2. polovině 16. století označovali Novokřtěnci – habáni – jako „zemi zaslíbenou“ . Rytíř Jan Zahrádecký pozval do Višňového Novořtěnce, kterí přicházeli na Moravu z Německa. Byli výbornými hospodáři, řemeslníky a schopnými vinaři. Dle ústního podání měli sídlit ve Višňovém v místech bývalé mrazírny.
Relativní bohatství habánů bylo důvodem nájezdu. V r. 1605 to byli uherští vzbouřenci Bočkajovci, kteří celou habánskou komunitu vykradli a vypálili. V r. 1619 to byla císařská soldateska a rok 1620 byl ve znamení řádění Valonů a Francouzů, spojenců císaře Ferdinanda II.
Velká část habánů, která nechtěla příjmout katolictví, musela odejít. Majitel panství Karel Zahrádecký pomohl habánům v r. 1622 usadit se na trenčanském panství.
Nejvýznamnějším držitelem višňovského panství před Bílou horou byl pan Jindřich Zahradecký. Vlastnil na Moravě několik statků: Hobzí, Jemnice, Krhov a Višňové. Byl přítelem známého Karla staršího ze Žerotína. Jindřichův syn Karel nemohl rodinný majetek pro jeho poničení ve 30.leté válce udržet a postupně ho prodával.
K višňovskému panství patřily dále Džbánice, Medlice a Trstenice, které prodal Karel Zahrádecký v r. 1629 císařskému podkomořímu panu Alexandru Elbognerovi z Dolního Šenfeldu v Rakousku.
Po ukončení 30. leté války Vestfalským mírem (1648) utrpení našich předků nekončilo. Výsledky byly žalostné. Ubyla polovina obyvatel, třetina půdy ležela ladem a na višňovském panství stálo 70 % neobydlených stavení.
Prvořadou záležitostí vrchnosti bylo obnovení hospodářství jak svého, tak i poddaných, s cílem rychle zbohatnout. Zvyšovaly se daně i robota,. I poddaní, co vlastnitli půdu Tbyli povinni podle robotního patentu z r. 1775 robotovat až do zrušení roboty v roce 1848. Časté bouře a vzpoury byly reakcí proti robotě a feudálnímu systému.
Po napoleonských válkách postihl náš kraj nový nepřítel – hlad, bída a neúroda. Spolu se zesílenou robotou byly opět důvodem pro vznik další vlny odporu.(1821). Byly zakládány požáry, v r. 1824 zničil velký požár ve Višňovém 26 domů, 16 stavení hospodářských i kostel.
Majitelé panství Elbognerové byli pro velké dluhy vystřídáni v r. 1667 majitelem Janem Gabrielem ze Selbu. Ten se svou dcerou Kateřinou Jinkovskou v Vlašimi višňovskou tvrz ze 16. století přestavěl na barokní dvouposchoďový zámek s manzardovou střechou a cibulovitou věží.
V roce 1727 převzal panství jeho nejstarší syn Karel, ale ne na dlouho. R. 1729 prodal Višňové svému mladšímu bratru Janu Antonínovi. Po Antonínovi dědily panství jeho čtyři dcery. Matka vdova se zabředla do finanční tísně a celé panství v r. 1765 prodala C. K. vladnímu radovi Janu Pavlovi z Buola.
Jan Pavel z Buola ve své poslední vůli ustanovil dědictví všechny své děti. Desátý díl dědictví byl pro váznoucí dluh na panství soudně vydán Mylordu hraběti Rudolfu Taaffe, který odkoupil též 9 dílů dědictví r. 1793. rod Taaffe přistavěl k zámku r. 1796 jednopatrové křídlo. Dnešní podobu získal zámek roku 1831.
V r. 1836 prodali majitelé višňovské panství Kašparu Filipovi hraběti Spiegel –Diesenbergovi. Po třech letech převzal panství jeho syn Ferdinand, který v r. 1856 nechal zbudovat kapli „Neposkvrněného početí Panny Marie“,. Tuto dal vyzdobit jeho syn Mario Ferdonand August nástěnými malbami rakouským malířem Teofilem Melicherem (1906).
Tento pán na Višňovském zvelebil zámecký park. Ze svých dalekých cest přivážel vzácné dřeviny a rostliny. Nejzajímavější dodnes je cedr libanonský, jerlin japonský a mnoho dalších.
Hrabě Mario Ferdinand August zemřel 27. 11.1914.
Jeho nástupcem se stal nejmladší syn jeho bratra Kurta- Felix hrabě Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden nar. 19.1.1891. Byl posledním pánem na Višňovém až do r. 1945.
Hrabě se vrátil 5.5. 1945 z Jihlavy, kde byl od 15. ledna zajištěn na gestapu, a ihned odjel za svou rodinou do Německé spolkové republiky – do Gmundu am Tegernsee u Mnichova, kde 3.7.1967 ve věku 76 let zemřel.
Potomci hraběte Felixe Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden žijí v Německu:
Christine nar 13.3.1939 provdaná von Nostitz
Ferdinand Kurt Spiegel von Diesenberg-Hanxlede, nar. 16.4.1942
Edina Konada nar. 23.4.1943, provdaná Swarovski
Hrabata Spiegel mají zajímavý rodový erb – „mluvící erb“. Jsou to tři (2:1) stříbrná zrcadla ve zlatém rámu na červením poli (Spiegel = v češtině zrcadlo)
Do historie našeho městečka náleží všechno dění, jak historie našeho chrámu Páně Jana Křitěle, historie školního vzdělávání od prvopočátku a také všeho dění v obci i obyčejných občanů.
V letech 1901 – 1904, krátce před svou smrtí (1905) působil ve Višňovém lékař MUDr. Norbert Mrštík, bratr Viléma a Aloise Mrštíkových. V dopisech svým bratrům spisovatelům – popisuje život a zvyky místních lidí. Jeho popisy krajiny a místního koloritu jsou autentickým obrazem doby. Jeho dopisy jsou uloženy v Památníku národního písemnictví v Praze Strahově.
Za zmínku stojí i významný starosta ve Višňovém Josef Adámek, č.p..37, který se zasadil o založení měšťanské školy v obci.
Do klidného života občanů ve Višňovém zasáhla první světová válka. Postupně narukovali všichni zdraví muži od 18 -50 let, většinou k 99. znojemskému pluku. Na různých frontách – srbské, ruské, italské – padlo a na následky války 41 osob z Višňového, což je vysoké procento. Velká krvavá daň prostých lidí odvedená za zájmy mocných světa. Z války se vrátilo několik invalidů. Za 90% invalidu převzal trafiku pan Krchňavý.
Život drobných zemědělců, domkařů a malorolníků nebyl v meziválečném období nijak lehký. Byl ztěžován zákeřnými chorobami dobytka – slintavkou a kulhavkou. Jinou pohromou byly pro hospodářství obrovské mrazy v celé Evropě i u nás.
V roce 1927 byla zavedena elektrická energie, velký pomocník místo větrných kol. Větrné kolo zůstává jako nemovitá kulturní památka evidovaná pod číslem 7120.
Zajímavostí ve Višňovém byl výskyt a těžení železné rudy naproti nynější měšťanské školy. Ruda se vozila potahy na nádraží do Miroslavi. Pro malou výtěžnost bylo dolování zastaveno již před 1. světovou válkou.
Ve Višňovém při velkostatku byla šlechtitelská stanice, známá svými vyšlechtěnými bramborami – rohlíčky, krmnou mrkví, pšenicí a vícesečným vičencem. Zanikla po 2. světové válce parcelací velkostatku v roce 1946.
Nezanedbatelným problémem této doby bylo spojení Višňového se „světem“. Nejbližší nádraží bylo v Miroslavi, vzdálené 15km. Bylo vypracováno několik návrhů na spojení, žádný se však neuskutečnil. Snad ze strachu před ztátou orné půdy na stavbu železnice a požáru z jisker parních lokomotiv … Soukromí podnikatelé zavedli autobusovou doprau osob na lince Znojmo – Moravský Krumlov.
V roce 1930 bylo provedeno sčítání lidu. Nasčátáno bylo 1097 obyvatel, 222 domů, německých obyvatel méně než deset.
V 30. letech, v době hospodářslé krize byly výdělky zemědělských dělníků, kočích, pacholků či služek malé. V obci jich bylo 39. Mezi domkaři a malorolníky měli otcové rodin k obživě ještě jiná povolání – většinou zedníci, pomocní dělníci apod. Tyto našli práci u višňovskách stavitelů J.Homoly a C. Jedličky. V té době stálo ve Višňovém devět neobydlených domů.
Višňové bylo v určitém stylu obcí střediskovou. Byl zde telegrafní a poštovní úřad (1871), četnická stanice, obvodní lékař, porodní asistentka (bába).
Zápisy o dění v obci, počtu lidí, počty domů, obyvatel, živnostníků i zajímavého dění v obci se ukládalo v kovových schránkách a do báně do kostela „ve známost pro příští generace“.
Činnost různých spolků a institucí jako spořitelna (raifaizenka), společenstva živnostníků, odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, sbor dobrovolných hasičů (od roku 1897), několik katolických spolků a sdružení.
Mimo učitelské sbory ve Višňovém se podílely na kulturním životě i v okolí hudební skladatel Josef Indra, rodák višňovský. Jako výborný trumpetista a kapelník vystupovat s významnými orchestry v Brně a Rakousku.
Dlouhodobé předválečné tradici se těší místní ochotnické divadlo, oblíbená knihovna, hudební produkce k různým výročím a oslavám, přednášky, tělocvičná akademie Sokola i Orla, kino a jiné.
V roce 1935 byl ve Višňovém promítán první zvukový film. O rozvoj kulturní dění se zasloužil k konsistorní rada a kněz, páter Jakub Řezníček.
Konec 30.let byl poznamenán blížící se druhou světovou válkou. Můžeme tak soudit podle zápisu o cvičení s plynovými maskami (1.5.1937). Ke slovu se přihlásili ve volbách roku 1935-1938 i višňovští čeští fašisté. Nejvíce přívrženců čítaly konkurenšní strany lidová a republikánská.
„Mnichov“ připojil celé pohraničí v Velkoněmecké říši. Višňové zůstalo české, zažilo úprk českých rodin ze zabraného území do vnitrozemí. V roce 1942 bylo z Višňového nuceně vystěhováno sedm českých rodin. Na jejich usedlosti se usídlili němci z Besarabie. Německá posádka v obci nebyla.
Tato situace vyústila v odboj. Jeho přímými účastníky byli i višňovští občané. Vzpomínky na tento odboj měly být přílohou višňovské kroniky. Vzpomínali pamětníků MUDr. Jindřicha Stoklasy a Václava Adámka). Svůj protifašistický postoj zaplatil životem Josef Březina č.p.90, který byl na udání místních Němců zatčen 15.11.1943, vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Oranienburg. V roce 1945 na pochodu smrti zahynul neznámo kde. Občan František Koláčný č.p.98.
byl vězněn v koncentračním táboře Dachau pro sabotáž.
K závěru okupace vrchol odboj našich občanů proti Němcům. 18 dní před osvobozením potkal pracovník zdejšího velkostatku Štěpán Mikulec dva uprchlé ruské zajatce, které ukrýval ve stohu slámy na ovčírně. (Poznámka: v době války v nedaleké obci Džbánice se ukrývala manželka generála Svobody s dcerou).
6.května probíhal hlavní ústup německé armády přes naší obec. S ní odešli i místní němci. Jako rukojmí vedli sebou zajatce Rudé armády. Mezi občany kolovaly zvěsti, že německá armáda při ústupu páchá mnoho násilností, proto většina občanů odešla z domovů a schovávala se v lesích.
- května byla naše obec cílem leteckých náletů. Bylo zasaženo několik domů a střepinou byl usmrcen náš občan knihař Rudolf Achles.
Očekávaný okamžik nastal 8.května kolem 15.hodiny, kdy do obce přijeli ruští rozvědčíci..
V den osvobození Višňového 8.5.1945 byl ustanoven revoluční národní výbor.
Život se začal vracet do normálních kolejí.