HISTORIE – VIŠŇOVÉ

SOUČÁST OFICIÁLNÍ WEBOVÉ PREZENTACE VIŠŇOVÉHO

Někteří z občanů znají z doslechu, že při velkostatku hraběte Spiegla existovala ve Višnovém šlechtitelská stanice. Není mnoho dostupných pramenů, neboť Kronika stanice, přestěhované v roce 1946 do Branišovic, se ztratila.

Mým hlavním zdrojem je Kronika (tehdy městěčka) Višňového z let 1945 – 1956.

Z podání Jaroslava Teplého, posledního správce hraběcího velkostatku se dozvídáme, že „do roku 1917 byl velkostatek veden jako vzorné semenářské hospodářství.“

J.Teplý uvádí rok založení Šlechtitelské stanice 1917, jiný pramen rok 1908 (Prof.ing.Jan Lužný MZLU Brno, 2005).Vedení se ujímá známý genetik Prof. Dr. Karl Fruwirth z Vysoké školy technické ve Vídni. Stanice se zabývala převážně šlechťěním krmných řep a brambor.

Po čtyřech letech přechází vedení stanice na Šlechtitelskou sekci Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně. V jejím vedení stojí významný šlechtitel Doc.Dr. Karel Kočnar, který působil až do čtyřicátých let a který mj. zde zavedl i šlechtění zelenin. Odtud pochází kdysi populární salát ´Gourmand´ (letní salát, který byl došlechtěn B. Šmerdou v Brně v roce 1929). Na ŠS byla vyšlechtěna z osiva ze Spojených států i mrkev ´Višňovská žlutočervená´ (1940). Tato je ceněna svým vysokým obsahem karotenu a bílkoviny. K dalším vyšlechtěným odrůdám ŠS patřé vícesečný vičenec višňovský, netradiční krmovina do suchých oblastí se třemi sklizněmi. Obě vyšlechtěné plodiny jsou dodnes na trhu oblíbeny a nesou v názvu jméno naší obce.

K dalším šlechtěným odrůdám patřila pšenice hustoklasá hladká a chlupka, žito Krystínka, krátkotrubký červený jetel, krmná řepa mamutka červená, bílá a žlutá, ranná kukuřice. Známou místní šlechtěnou či vyšlechtěnou odrůdou byly Višňovské salátové brambory – rohlíčky. Křížením Višňovských rohlíčků s Parnassií vznikla v roce 1940 dodnes známá odrůda Keřkovské rohlíčky.

Správce velkostatku pan J. Teplý uvádí přehled veškerých plodin pěstovaných na velkostatku do 1945. Pro zajímavost uvedu všechny:

  • obilniny: žito,pšenice, ječmen, oves, kukuřice
  • luštěniny: hrách, čočka, bob, vikev, fazole, soja, lupina sladká
  • olejniny: hořčice, mák, tykev olejná, tapka ?, kmín.
  • okopaniny: řepa cukrová, krmná mrkev, hlíznaté: brambory, topinambury.
  • pícniny: jetel červený, jetel švédský, vojtěška, úročník, vičenec, komonice, lupina, kukuřice, pohanka, hořčice, krmná kapusta, řepka, slunečnice.
  • polní zelenina: hrách zahradní, fazole, růžičková kapusta, kedlubny, kapusta kadeřavá, rajská jablíčka, okurky, paprika, salát, špenát, kukuřice sladká, mrkev, cibule, česnek, melouny.

Paní Anežka Urbanová, bývalá pracovnice hraběcího zahradnictví  vzpomínala, jak na  zpracování výpěstků  bylo zváno šest pracovnic hraběcího zahradnictví. Byly vybírány ženy s většími dlaněmi, aby při drcení klásku pšenicese dala zrna přesně spočítat a nevypadla. Při popisech a ukládání zrn do krabiček doprovázel ing. Kočnara sám hrabě Spiegel.

Na velkém reklamním poutači při vjezdu do Višňového se usmívala paní Anděla Maštalířová se žlutou a červenou řepou v náručí. Šablona Višňovské šlechtitelské stanice je vlastnictvím jednoho z občanů obce.

První pozemkovou reformu (1919-1938)  přestála šlechtitelská stanice díky tehdejšímu ministru Josefu Dolanskému (ministr spravedlnosti, později ministr zásobování lidu). Tento zástupce Strany lidové hájil tehdejší zájmy velkostatkářů.

Šlechtitelská stanice zanikla po ročním úsilí za parcelaci majetku hraběte Spiegla v roce 1946.

12.10.2013

Z Obecní kroniky městečka Višnového str. 15: „Na základě dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 čs. 12/čs. Sb. O Konfiskaci a o urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců a nepřátel čsl. národa,  byl Okresním národním výborem v červenci veškerý majetek hraběte Spiegla konfiskován, Byla vyhlášena parcelace půdy a přidělování majetku do vlastnictví.“

 Co vlastně znamenalo?

Citace zákona:

Ze zemědělského majetku, spravovaného Národním pozemkovým fondem, bude se přidělovati půda do vlastnictví osob slovanské národnosti:

  1. a) deputátníkovi a zemědělskému dělníkovi ve výměře až do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
  2. b) malozemědělci ve výměře doplňující jím dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
  3. c) mnohočlenné zemědělské rodině ve výměře doplňující jí dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše až do 10 ha orné anebo až do 13 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
  4. d) obcím a okresům k veřejným účelům,
  5. e) stavebním, zemědělským a jiným družstvům, složeným z oprávněných uchazečů podle písm. a), b), c) a f),
  6. f) ) dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a maloživnostníkům pro stavbu vlastního domu anebo na zřízení zahrady ve výměře nejvýše do 0,5 ha.

 Ustanovená desetičlenná Místní rolnická komise se skládala ze 4 členů zemědělských dělníku od velkostatku, 3 členové KSČ, 3 členové Strany lidové. Komisi doplňovali členové Zemského národního výboru z Brna: ing. Paňák a ing. Pokora. 233 žádostí přesahovalo možnosti rozdělení na plánovaných 157,95 ha zemědělské púdy a budov. Dle tehdejší kroniky patří tento proces k nehezké kapitole Višňového: „…nastaly v obci různice a sváry, které vyvrcholily mnohdy k osobnímu nepravdivému osočování a stížnostem k Okr. rolnické komisi, Zemské  rol. komisi i k ministerstvu zeměděltsví…..“ Obecní kronika str. 15

V červnu roku 1945 byl jmenován Národním výborem bývalý správce velkostatku Jaroslav Teplý národním správcem po dobu do rozhodnutí o ŠS nebo parcelaci.

Na záchranu šlechtitelské stanice ve Višnňovém podaly v rámci zákona žádost Zemské výzkumé  ústavy zemědělské v Brně. Na podporu této žádosti bylo založeno družstvo z řad zaměstnanců velkostatku o 28 členech.

Místní Rolnická komise se nevzdávala. Poukazovala na osobní zájmy členů Zemského národního výboru, kteří se svými akciemi podíleli na výzkumnictví a zúčastněných firmách Elita a Selekta. Se svolením okresní Rolnické komise byla na základě svého vypracovaného plánu jednotlivá pole přidělena a  osádována. Náklady na osádovaní činily více než 300 000 Kčs.

Na základě Telegramu Zemského Národního výboru v Brně ze 6.listopadu (ing. Životský) a z telefonického sdělení ministerstva zemědělství se řízení o parcelaci do odvolání zastavuje.

Co bylo opravdovou motivací 27 rodin, které, „aby se dostalo větší výměry půdy do přídělu, dobrovolně odešlo osídlovat do pohraničí“: do Chlupic, Hostěradic, Miroslavi  a na Znojemsko.

Tajemník okresní Rolnické komise v Moravském Krumlově osobně urgoval nutnost parcelace u zemského Národního výboru v Brně i přímo na odboru ministerstva zemědělství v Praze. Při důkladném, rozboru nutnosti parcelace a současném stavu Šlechtitelské stanice v této době bylo požadováno, aby ministerstvo poslalo do Višňového „nenápadně a neočekávaně“ komisi. Žádosti bylo pouze přislíbeno.

Místná rolnická komise dále vypracovala návrh tehdejšímu ministru zemědělatví Jul. Ďurišovi na přesunutí stanice z důvodů dostatku půdy a stejných půdních i klimatických podmínek do Našiměřic nebo do Branišovic.

  1. listopadu 1945 na schůzi všech uchazečů a zástupců Místní rolnické komise a ministerstva zemědělství a zemského Národního výboru v Brně bylo přislíbeno, že o osudu parcelace ve Višňovém bude rozhodnuto v nejbližší době.

Nicméně 11. února 1946 přichází dopis ORK se sdělením, že návrhům ze schůze 29.11.45 nelze vyhovět a celý velkostatek se ponechává pro účely stanice. 18.února ministerstvo zemědělství zasílá telegram okresnímu Národnímu výboru v Mor. Krumlově: “Zabraňte svévolnému parcelování velkostatku Višňové, určené pro účely Šlechtitelské stanice“  (z Obecní kroniky).

Višňované byli touto zprávou pobouřeni. MRK a NV ve Višňovém svolaly mimořádnou veřejnou schůzi na 3. března.  Zástupci Komunistické strany a Zemského národního výboru z Brna zde prohlásili, že podniknou vše, aby do obce znovu přijela komise z ministerstva nutnost reformy prošetřit. Současně bylo sepsáno Memorandum vládě Československé republiky a Národnímu shromáždění.

Místní Národní výbor ve věci provedení pozemkové reformy nebyl jednotný. Proto předseda ONV p. Žalud a ORK požadovali písemné vyjádření.  Schůze proběhla více než bouřlivě a při intervenci četnického vrchního strážmistra.

  1. března1946 dle příkazu národního správce velkostatku vyjeli zaměstnanci vekostatku připravit pole pro setí. Toto se dozvěděli občané čekající na parcelaci. Tito vyzvali na poli dělníky, aby v zájmu klidu pole opustili, že setbu převezmou sami.
  2. března reaguje ministerstvo zemědělství a vyzývá ONV v Mor. Krumlově: „Okamžitě zabraňte všemi prostředky zásahům MRK do Šlechtitelské stanice, která nebude parcelována. Podejte hlášení ministretsvu zemědělství!“

 

  1. března ONV odpovídá a poukazuje na Memorandum.
  2. dubna 1946 svolává ing. Koťátko příkazem ministerstva zemědělství zástupce MNV ve Višňovém, po jednom z každé místní organizace Národní fronty, předsedu MRK a jeho zástupce, předsedu ORK zástupce ONV. Připraveny mají mít minimální oprávněné požadavky uchazečů o půdu. V sedmičlenné komisi bylo pět občanů Višňového.

Když ani po jeden a púl hodině houževnatě a věcně obhajované zájmy obou stran nevedly k výsledku, navrhl ing. Koťátko přenechat rozhodnutí na ministru  Ďurišovi:

„Že tak houževnatě trváte na parcelaci, vaše zákonité požadavky věcně dovedete obhájiti, musíme my, vaši zástupci se vašemu přání podrobiti a dáti půdu těm, kteří dle hesla našeho, na půdě pracují. Tím dáváme vám půdu do úplné parcelace i do vlastnictví vašeho. My víme, že v té věci Šlechtitelské stanice nekonáme dobře, to poznáte později samotní. Pracujte na této půdě a važte si jí a prosím vás, aby výpěstky u vás byly vámi zachovány k dalším účelům a že sami nahradíte práci šlechtitelské stanice….Žádám vás, aby s věcí nebyla dělána malicherná předvolební agitace“.

 Všichni členové delegace obdrželi Dějiny Všesvazové komunistické strany bolševiků s vlastnoručním podpisem ministra.

 

Příhodné klimatické a půdní podmínky v našem kraji přilákaly k zakládání sídel člověka již v mladší době kamenné (5. tisíciletí před n. l.). Archeologové zjistili v okolí obce nálezy kamenných broušených nástrojů a zlomky keramiky.
Starší dobu bronzovou (1.900 – 1.600 let př. n. l.) a lid únětické kultury doložily zbytky pravěkého sídliště v místě naší cihelny. Hroby z této doby byly nalezeny u myslivny Pustý zámek a u hřbitova.
V době železné době zde žil lid horšovské kultury (6. Století př. n. l.).  Výraznější bylo pozdější osídlení historickými Slovany. Svědší o tom nálezy typické slovanské keramiky z mladší doby hradištní (11. – 12. Stol. n. l.). Na slovanské osídlení plynule navázala ve středověku.
Na poměrně velkém katastru nebyla v této době pouze jedna osada. Dokládá to zápis na listě z r. 1190, kdy vlastnil loucký klášter jitro pole v Lišanovicíchm, později zaniklé obci mezi Trstěnicemi a Višňovém. K dalším zaniklým obcím patří Dolní a Hodní Jiřice, Střelice, Dobrá Voda. Válkami naše krajina velice trpěla. Po česko-uherské válce (1466-1478) zůstalo životuschopné pouze Višňové.
První zpráva, kde se objevuje obec Višňové, je z r. 1234. Jazykovědci a historické prameny (Ant. Profeus, La. Hosák, Rud. Šrámek) odvozují  jednoznačný název Višňového od místa porostlého višněmi.  Název Višňové vlastní i několik dalších vesnic v Čechách a  jiných slovanských zemích.
Obec Višňové leží téměř uprostřed svého katastru. Střed obce s polohou 339m nad mořem je 100m výš než sousední Horní Dunajovice. Jsme první obcí na začátku Jevišovické pahorkatiny, která přechází v Českomoravskou vrchovinu.

V roce 1234 na višňovské tvrzi sídlil domácí vladycký rod – bratři Jan a Matouš z Višňového. Jan z Višňovského a višňovský farář – plebán- Otto byli v roce 1253 podepsáni jako svědkové na přiříkací listině při svěcení kostela ve Křtěnicemi (dnes Trstěnice).

Historie Višňového je spletitá a opravdu zajímavá. Majitelé na tvrzi se často měnili:

Za vlády rodu Višňovských z Petrovce (1435-1583) bylo Višňové v roce 1529 povýšeno na městečko. Jošt Višňovský z Petrovce držel Višňové jako léno pánů z Lipé, získal pro město stav i pečeť . Z  ní byl odvozen znak městečka – zlatý kohout na modrém poli.

Dalšími významnými majiteli višňovského panství byl rod Zahrádeckých ze Zahrádek. Jan Zahrádecký pečeť  předcházejícího majitele přepůlil a na modré pole doprostřed vložil stříbrné břevno. Tento znak přetrval dones.

V roce 1596 Jan a Barbora Zahrádečtí obnovili višňovský kostel. Zápis o této události najdeme v předsíni kostela zasvěceného Janu Křtiteli,  přímo nad vchodem do chrámové lodi.

Moravu ve 2. polovině 16. století označovali Novokřtěnci – habáni – jako „zemi zaslíbenou“ . Rytíř Jan Zahrádecký pozval do Višňového Novořtěnce, kterí přicházeli na Moravu z Německa. Byli výbornými hospodáři, řemeslníky a schopnými vinaři. Dle ústního podání měli sídlit ve Višňovém v místech bývalé mrazírny.
Relativní bohatství habánů bylo důvodem nájezdu. V r. 1605 to byli uherští vzbouřenci Bočkajovci, kteří celou habánskou komunitu vykradli a vypálili. V r. 1619 to byla císařská soldateska a rok 1620 byl ve znamení řádění Valonů a Francouzů, spojenců císaře Ferdinanda II.
Velká část habánů, která nechtěla příjmout katolictví, musela odejít. Majitel panství Karel Zahrádecký pomohl habánům v r. 1622 usadit se na trenčanském panství.
Nejvýznamnějším držitelem višňovského panství před Bílou horou byl pan Jindřich Zahradecký. Vlastnil na Moravě několik statků: Hobzí, Jemnice, Krhov a Višňové. Byl přítelem známého Karla staršího ze Žerotína. Jindřichův syn Karel nemohl rodinný majetek pro jeho poničení ve 30.leté válce udržet a postupně ho prodával.
K višňovskému panství patřily dále Džbánice, Medlice a Trstenice, které prodal Karel Zahrádecký v r. 1629 císařskému podkomořímu panu Alexandru Elbognerovi z Dolního Šenfeldu v Rakousku.
Po ukončení 30. leté války Vestfalským mírem (1648) utrpení našich předků nekončilo. Výsledky byly žalostné. Ubyla polovina obyvatel, třetina půdy ležela ladem a na višňovském panství  stálo 70 % neobydlených stavení.
Prvořadou záležitostí vrchnosti bylo obnovení hospodářství jak svého, tak i poddaných, s cílem rychle zbohatnout. Zvyšovaly se daně i robota,. I poddaní, co vlastnitli půdu Tbyli povinni podle robotního patentu z r. 1775 robotovat až do zrušení roboty v roce 1848. Časté bouře a vzpoury byly reakcí proti robotě a feudálnímu systému.
Po napoleonských válkách postihl náš kraj nový nepřítel – hlad, bída a neúroda. Spolu se zesílenou robotou byly opět důvodem pro vznik  další vlny odporu.(1821). Byly zakládány požáry, v r. 1824 zničil velký požár ve Višňovém 26 domů, 16 stavení hospodářských i kostel.
Majitelé panství Elbognerové byli pro velké dluhy vystřídáni v r. 1667 majitelem Janem Gabrielem ze Selbu. Ten se svou dcerou Kateřinou Jinkovskou v Vlašimi višňovskou tvrz ze 16. století přestavěl na barokní dvouposchoďový zámek s manzardovou střechou a cibulovitou věží.
V roce 1727 převzal panství jeho nejstarší syn Karel, ale ne na dlouho. R. 1729 prodal Višňové svému mladšímu bratru Janu Antonínovi. Po Antonínovi dědily panství jeho čtyři dcery. Matka vdova se zabředla do finanční tísně a celé panství v r. 1765 prodala C. K. vladnímu radovi Janu Pavlovi z Buola.
Jan Pavel z Buola ve své poslední vůli ustanovil dědictví všechny své děti. Desátý díl dědictví byl pro váznoucí dluh na panství soudně vydán Mylordu hraběti Rudolfu Taaffe, který odkoupil též 9 dílů dědictví r. 1793. rod Taaffe přistavěl k zámku r. 1796 jednopatrové křídlo. Dnešní podobu získal zámek roku 1831.
V r. 1836 prodali majitelé višňovské panství Kašparu Filipovi hraběti Spiegel –Diesenbergovi. Po třech letech převzal panství jeho syn Ferdinand, který v r. 1856 nechal zbudovat kapli „Neposkvrněného početí Panny Marie“,. Tuto dal vyzdobit jeho syn Mario Ferdonand August nástěnými malbami rakouským malířem Teofilem Melicherem (1906).
Tento pán na Višňovském zvelebil zámecký park. Ze svých dalekých cest přivážel vzácné dřeviny a rostliny. Nejzajímavější  dodnes je cedr libanonský, jerlin japonský a mnoho dalších.

Hrabě Mario Ferdinand August zemřel 27. 11.1914.

Jeho nástupcem se stal nejmladší syn jeho bratra Kurta- Felix hrabě Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden nar. 19.1.1891. Byl posledním pánem na Višňovém až do r. 1945.

Hrabě se vrátil 5.5. 1945 z Jihlavy, kde byl od 15. ledna zajištěn na gestapu, a ihned odjel za svou rodinou do Německé spolkové republiky – do Gmundu am Tegernsee u Mnichova, kde 3.7.1967 ve věku 76 let zemřel.
Potomci hraběte Felixe Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden žijí v Německu:

Christine nar 13.3.1939 provdaná von Nostitz

Ferdinand Kurt Spiegel von Diesenberg-Hanxlede, nar. 16.4.1942

Edina Konada nar. 23.4.1943, provdaná Swarovski

Hrabata Spiegel mají zajímavý rodový erb – „mluvící erb“. Jsou to tři (2:1) stříbrná zrcadla ve zlatém rámu na červením poli (Spiegel = v češtině zrcadlo)

Do historie našeho městečka náleží všechno dění, jak historie našeho chrámu Páně Jana Křitěle, historie školního vzdělávání od prvopočátku a také všeho dění v obci i obyčejných občanů.

V letech 1901 – 1904, krátce před svou smrtí (1905) působil ve Višňovém lékař MUDr. Norbert Mrštík, bratr Viléma a Aloise Mrštíkových. V dopisech svým bratrům spisovatelům – popisuje život a zvyky místních lidí. Jeho popisy krajiny a místního koloritu jsou autentickým obrazem doby. Jeho dopisy jsou uloženy v Památníku národního písemnictví v Praze Strahově.

Za zmínku stojí i významný starosta ve Višňovém Josef Adámek, č.p..37, který se zasadil o založení měšťanské školy v obci.

Do klidného života občanů ve Višňovém zasáhla první světová válka. Postupně narukovali všichni zdraví muži od 18 -50 let, většinou k 99. znojemskému pluku. Na různých frontách – srbské, ruské, italské – padlo a na následky války 41 osob z Višňového, což je vysoké procento. Velká krvavá daň prostých lidí odvedená za zájmy mocných světa. Z války se vrátilo několik invalidů. Za 90% invalidu převzal trafiku pan Krchňavý.

Život drobných zemědělců, domkařů a malorolníků nebyl v meziválečném období nijak lehký. Byl ztěžován zákeřnými chorobami dobytka – slintavkou a kulhavkou. Jinou pohromou byly pro hospodářství obrovské mrazy v celé Evropě i u nás.

V roce 1927 byla zavedena elektrická energie, velký pomocník místo větrných kol. Větrné kolo zůstává jako nemovitá kulturní památka evidovaná pod číslem 7120.

Zajímavostí ve Višňovém byl výskyt a těžení železné rudy naproti nynější měšťanské školy. Ruda se vozila potahy na nádraží do Miroslavi. Pro malou výtěžnost bylo dolování zastaveno již před 1. světovou válkou.

Ve Višňovém při velkostatku byla šlechtitelská stanice, známá svými vyšlechtěnými bramborami – rohlíčky, krmnou mrkví, pšenicí a vícesečným vičencem. Zanikla po 2. světové válce parcelací velkostatku v roce 1946.

Nezanedbatelným problémem této doby bylo spojení Višňového se „světem“. Nejbližší nádraží bylo v Miroslavi, vzdálené 15km. Bylo vypracováno několik návrhů na spojení, žádný se však neuskutečnil.  Snad ze strachu před ztátou orné půdy na stavbu železnice a požáru z jisker parních lokomotiv … Soukromí podnikatelé zavedli autobusovou doprau osob na lince Znojmo – Moravský Krumlov.

V roce 1930 bylo provedeno sčítání lidu. Nasčátáno bylo 1097 obyvatel, 222 domů, německých obyvatel méně než deset.

V 30. letech, v době hospodářslé krize byly výdělky zemědělských dělníků, kočích, pacholků či služek malé. V obci jich bylo 39. Mezi domkaři a malorolníky měli otcové rodin k obživě ještě jiná povolání – většinou zedníci, pomocní dělníci apod. Tyto našli práci u višňovskách stavitelů J.Homoly a C. Jedličky. V té době stálo ve Višňovém devět neobydlených domů.

Višňové bylo v určitém stylu obcí střediskovou. Byl zde telegrafní a poštovní úřad (1871), četnická stanice, obvodní lékař, porodní asistentka (bába).

Zápisy o dění v obci, počtu lidí, počty domů, obyvatel, živnostníků i zajímavého dění v obci se ukládalo v kovových schránkách a do báně do kostela „ve známost pro příští generace“.

Činnost různých spolků a institucí jako spořitelna (raifaizenka), společenstva živnostníků, odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, sbor dobrovolných hasičů (od roku 1897), několik katolických spolků a sdružení.

Mimo učitelské sbory ve Višňovém se podílely na kulturním životě i v okolí hudební skladatel Josef Indra, rodák višňovský. Jako výborný trumpetista a kapelník vystupovat s významnými orchestry v Brně a Rakousku.

Dlouhodobé předválečné tradici se těší místní ochotnické divadlo, oblíbená knihovna, hudební produkce k různým výročím a oslavám, přednášky, tělocvičná akademie Sokola i Orla, kino a jiné.

V roce 1935 byl ve Višňovém promítán první zvukový film. O rozvoj kulturní dění se zasloužil  k konsistorní rada a kněz, páter Jakub Řezníček.

Konec 30.let byl poznamenán blížící se druhou světovou válkou. Můžeme tak soudit podle zápisu o cvičení s plynovými maskami (1.5.1937).  Ke slovu se přihlásili ve volbách roku 1935-1938 i višňovští čeští fašisté. Nejvíce přívrženců čítaly konkurenšní strany lidová a republikánská.

„Mnichov“ připojil celé pohraničí v Velkoněmecké říši. Višňové zůstalo české, zažilo úprk českých rodin ze zabraného území do vnitrozemí. V roce 1942 bylo z Višňového  nuceně vystěhováno sedm českých rodin. Na jejich usedlosti se usídlili němci z Besarabie. Německá posádka v obci nebyla.

Tato situace vyústila v odboj. Jeho přímými účastníky byli i višňovští občané. Vzpomínky na tento odboj měly být přílohou višňovské kroniky. Vzpomínali pamětníků MUDr. Jindřicha  Stoklasy a Václava Adámka). Svůj protifašistický postoj zaplatil životem Josef Březina č.p.90, který byl na udání místních Němců zatčen 15.11.1943, vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Oranienburg. V roce 1945 na pochodu smrti zahynul neznámo kde. Občan František Koláčný č.p.98.

byl vězněn v koncentračním táboře Dachau  pro sabotáž.

K závěru okupace vrchol odboj našich občanů proti Němcům. 18 dní před osvobozením potkal pracovník zdejšího velkostatku Štěpán Mikulec dva uprchlé ruské zajatce, které ukrýval ve stohu slámy na ovčírně. (Poznámka: v době války v nedaleké obci Džbánice se ukrývala manželka generála Svobody s dcerou).

6.května probíhal hlavní ústup německé armády přes naší obec. S ní odešli i místní němci. Jako rukojmí vedli sebou zajatce Rudé armády. Mezi občany kolovaly zvěsti, že německá armáda při ústupu páchá mnoho násilností, proto většina občanů odešla z domovů a schovávala se v lesích.

  1. května byla naše obec cílem leteckých náletů. Bylo zasaženo několik domů a střepinou byl usmrcen náš občan knihař Rudolf Achles.

Očekávaný okamžik nastal 8.května kolem 15.hodiny, kdy do obce přijeli ruští rozvědčíci..

V den osvobození  Višňového 8.5.1945 byl ustanoven revoluční národní výbor.

Život se začal vracet do normálních kolejí.

 

011MUDr. Norbert Mrštík patří k významným osobnostem spojených s naší obcí.

Bratr moravských spisovatelů Viléma a Aloise Mrštíka se narodil 3.6. 1867 v Jimramově a po universitních studií v Praze a dvouleté nemocniční praxi v Brně si našel pracovní místo ve Višňovém.

Působil zde v letech 1901 až 1904. Lékařskou ordinaci spolu s lékárnou získal po svém předchůdci, údajně po Dr. Ondřeji Ktetenhoferovi. Za fixní plat 1020 zlatých ročně patřilo k jeho obvodu 8 obcí a léčení panstva na zámku a jeho služebnictva. Vedle toho měl nestálý malý příjem od pacientů, kteří neměli na zaplacení.  Z jeho dopisů bratrům Aloisi a Vilémovi víme, že hned v prvním roce jeho působení ve Višňovém jich bylo půldruhé stovky.

Na příjezd lékaře vzpomíná Mrštíkova žena Božena, jak cestou panským povozem ze železniční stanice Miroslav přijel na Velikonoce 1901 do Višňového. Cestou obdivoval přírodu. Za německými Hostěradicemi u Božích muk čekal houf školáků s hrkači a řehtačkami na dvanáctou hodinu, aby dle místní tradice oznámili „hrkáním“ poledne.

Začátkem června 1901 se mladý lékař oženil a s manželkou odjel do Višňového.

Zajímavý je Mrštíkův dopis otci a bratrům, ve kterém popisuje, jak je ve Višňovém vítali: „Jak jsme vyjížděli do kopečka před samou obcí, zastavila nás chasa s lampiony. Zavdali nám vína, pořečňovali, já jim dal pětikorunu a pak jsme jeli doprovázeni s obou stran lidstvem a šňůrou hořících lampionů, krokem k domu. Dům číslo 164 byl osvětlen dvěma lampami, před domem zase zástup lidí, baby přišliy s jedličkou, ověšenou cukrovím se štěstím. Vinšování ve verších, pětikoruna v ručku a konečně jsme si mohli odpočinout“.

O tradicici vítání se zmiňuje Vlastivěda moravská. Uvádí, že v tomto kraji byla tradice  pití kořalek více rozšířena než pití piva anebo domácího vína. Vinařství zde na počátku století bylo v úpadku -nemoce vinné révy a pivo moc nesloužilo.

Vítání a častování – tato forma přivítání byla vlastně pro doktora Mrštíka určité vyznamenání.

I višňovská pouť zaujala lékaře na tolik, že ji popisuje bratrům:  „Byla tu pouť. Dvě máje až do oblak, před každou hospodou jedna (každá z obecních partají jedna). Když je chlapci z lesa vezli, sedělo jich na ní jako maku a s lahví v ruce zpívali, zatímco koně tryskem s mrtvou dosud májí ujížděli. O pouti přespolních lidí houfy, vítání, uvádění, ale všechno bez barvy, bez poezie…..Kdepak Moravské Slovácko.“

O své nelehké službě psal lékař svému otci a bratrům 3.7.1901: „Praxe se daří. Dnes lije celý den, když jsem vám chtěl psát, ale musel jsem v lijáku na vůz a jet do Džbánic k nemocnému. Lilo do mě po celé tři hodiny…..Život činný, zdravý, bez fňukání a planého filozofování…..Lidé zde mě mají rádi. Medicína se mně daří. Teď jen vědět, jak dlouho to potrvá. Jsem tu jako voják na vartě. Kolikrát už od půl šesté mě budí a pacienty mívám až do večera.“

Po odpovědné práci a aby zapomněl na starosti, věnoval se lékař svým zálibám. Překládal zahraniční literaturu, převážně ruskou a polskou. Spolu s bratrem Aloisem se zajímali o včelařství. 24.5.1901 píše v dopise bratrům (do obce Diváky na Moravském Slovácku) o schůzi včelařů ve Višňovém, kde přednášel učitel Fischer. „Pane, to je včelař!“, vyjadřuje se o učiteli s obdivem a uznáním Mrštík.

Nejenom záliba, ale i jakousi nutností bylo pěstování zeleniny a chov drůbeže a králíků u Mrštíků. Norbert trpěl chronickým zánětem ledvin a musel držet dietu. O tehdejším zásobování potravinami ve vesnici se zmiňuje po návštěvě ve Višňovém Norbertův bratr František: „ Ve vesnici nelze koupit, ani zlatem zaplatit máslo, šunka není k mání ani v Miroslavi a do Znojma nikdo nejede, ani nechce“.

Na sklonku roku 1904 oznamuje Norbert Mrštík v dopise bratrům a otci: „Nemoc se mi v posledních dvou měsících natolik zhoršila, že je skoro nemožné, službu vykonávat. Vzdávám se tedy všeho a jdu jaksi na penzi. Budu bydlet v Brně. Od 1.prosince 1904 už nejsem ani obvodním ani panským lékařem. Potřebuji jen absolutní klid.“

Následujícího roku 18.února 1905 umírá lékař na chronický zánět ledvin ve věku 38 let.

Orginály dopisů MUDr. Norberta Mrštíka jsou uloženy v Památníku Národního písemnictví v Praze na Strahově. Dalšími prameny jsou kniha Vzpomínek Boženy Mrštíkové, Národopisné Aktuality Ústavu lidového umění ve Strážnici, r. 1985,  Vlastivěda Moravská, díl 34 z r. 1913, Str. 56, Brno.

Marie Svoradová

 

Náboženská sekta novokřtěnců představuje zvláštní odnož protestanství. Vznikla v roce 1525 ve švýcarském Curychu. Jejím duchovním otcem se stal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli.

Novokřtěnci – název vznikl z jejich přesvědčení o křestu: tento by měl věřící podstoupit až v dospělosti, aby plně pochopil svou víru a význam křtu.

Na Moravě je často užívaný výraz habáni (nebo také toufaři z německého taufen „křtít“) – původ názvu není jednoznačně vysvětlen. Předpokládá se, že vznikl překladem termínu „ Haus haben“, německy „mít dům“. Další možností je ze středo-hornoněmeckého výrazu „havan“ či „havam“, výraz pro nádobu. Jiná hypotéza odvozuje název z hebrejského ha-banim (synové), jak si  někdy sektáři říkali.

V letech 1526-46, po porážce německé selské války se stává území Moravy evropským centrem novokřtěnců. V této době byla Morava pod samosprávou Moravských stavů a žili zde příslušníci různých náboženských vyznání a sekt v poměrném klidu a bez pronásledování. Proto zde- v zemi náboženské svobody a tolerance  mohli  novokřtěnci – exulanti najít svůj nový domov. Tato doba je v jejich kronikách nazývána zlatou dobou. Jan z Dietrichštejna přijal novokřtěnce na svých statcích jako první.

Novokřtěnství je zpočátku nejednotné: je větev Hutterova – pacifistická vrstva (převažující) – hutteriné: tito žili bez velkých konfliktů a byli pro majitele panství přijatelní. V protikladu je radikální větev – pod učením bojovného Baltasara Hubmaiera. Tento  byl zajat a na příkaz Ferdinanda Habsburského ve Vídni jako kacíř upálen.

Oba tyto proudy přišly na Moravu koncem 20. let 16. století.  Sám Hutter navštívil Moravu několikrát a jeho míromilovné učení začalo brzy, již ve 30. letech převažovat.

Pro odlišnou víru byli novokřtěnci ze svých zemí vypovězeni. Jejich cílem bylo žít podle zásad původního křesťanství: kázali pokoru a trpělivost, odmítali bojovat se zbraní a přísahat na světské věci. Ústředním bodem jejich učení, který jim vynesl rozhořčené nepřátelství s církví a státem, byla negace soukromého vlastnictví. Novokřtěnci byli tvrdě proti třídním rozdílům (snad proto, že patřili převážně k lidem chudším) a důsledně propagovali pomoc bližnímu v nouzi.

V době, kdy vládli mocní feudálové a bohatý patriciát, bylo volání po rovnosti všech lidí a po společném majetku považováno za vzpouru a nebezpečí pro stát.

Nejmírnějším trestem pro novokřtěnce za nemožnost veřejně vyznávat víru, bylo vyhnantsvi. Ve svém hlubokém přesvědčení opouštěli své domory, zejména směrem na sever.

Tím, že Habáni neměli jisté postavení ve společnosti, zaznamenávali si úmrtí důležitých členů, spory „domů“ s majiteli panství, i údaje o náboženských změnách ve svých kronikách velmi podrobně. Habánské kroniky jsou vzácnými zdroji dokumentace jejich společenství. Habáni byli zdaňováni více než ostatní, a to hlavně za umožnění pobytu. Zemská pokladna s jejich příjmy počítala.

Habánské kolonie čítaly kolem 100, 300 (Višňové), 400 (Tavíkovice, Trstěnice) lidí. Počet habánů na Moravě je různými historiky jinak odhadován: cca 30-40 000 (Hrubý), cca  50 000 (Met. Zemek), nejmladší údaj je cca 20 000 (Jar. Pánek). Ve srovnání s tehdejším počtem obyvatel na cca 500 000 činili habáni 2,75 % až 10% obyvatel.

Kolonie nad sto členů měla svého správce/hospodáře, členové se oslovovali bratr a sestra, všechny příjmy za práci byly odváděny do společné pokladny. Soukromý život byl velmi přísný– muži i ženy bydleli zvlášť, pro případy potřeby existovaly malé ložnice. Děti do tří let (někde říká údaj do 2 let) byly ve výchově matky, později ve školním internátním zařízení. Ve výchově byl důraz kladen na porozumění, s dětmi se hovořilo, fyzické tresty byly vědomě vylučovány.

Rodiče se tak mohli věnovat plně svým 42 řemeslům. Odlišnou k současné době  byla zvýšená specializace jednotlivých řemesel. K nejznámějším patřila výroba keramiky – světoznámé fajánce, výroba kachlí, další řemesla byla kamnáři, hodináři, vinaři, stavitelé mlýnů, pil, budov i pivovarů, chovatelé ovcí a skotu, nožíři… Zapovězené řemeslo bylo např. zbrojířství, neboť zbraň je určena k zabíjení člověka. Narozdíl od nože, jehož původní účel je jiný.

V nové zemi si habánské ženy získávaly uznání jako opatrovnice, muži jako lékaři a léčitelé. Každá komunita měla svého lékaře i malou nemocnici (lékař Albrechta z Valdštejna byl též habán). Novokřtěnci jako zkušení zemědělci se stali nepostradatelnými pro německy hovořící šlechtice, majitele panství.

Období po bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) se vyznačuje silnou rekatolizací, potažmo konfiskací veškerého majetku všech nekatolíků, tedy i novokřtěnců.  První obětí z řad evangelíků. Už v roce 1619 Dampierrovo vojsko vyplenilo na 25 habánských vesnic a nalezlo zde ohromnou kořist. 28. září 1622 vydal císař Ferdinand II. dekret, kterým vypověděl všechny novokřtěnce z Moravy. V listopadu 1622 byli Mandátem vyzváni i novokřtěnci, aby opustili do čtyř týdnů Moravu anebo přestoupili na katolickou víru. Bylo to před zimou a novokřtěnci prosili, aby tu mohli do jara zanechat aspoň své nemocné a děti. Na nevyslyšené prosby, opouštěli tak své kolonie, mlýny, pivovary, Moravu, tehdy svou zemi zaslíbenou.

Mnozí nestihli v tak krátkém čase najít kupce a byli nuceni prodávat pod cenou nebo přestoupit ke katolictví. Skutečně asi 10 000 habánů se stalo katolíky. Vyskytly se i případy, kdy habáni neuposlechli a zůstali. Proti takovým vydal kardinál Dietrichštejn roku 1623 patent, kterým opětovně pod přísným trestem hrdla nařizoval přestup ke katolické víře nebo odchod ze země. I poté ještě zůstala hrstka neposlušných, kteří se skrývali v horách na moravsko-uherském pomezí, kde našli ochranu svých největších ochránců – panů ze Žerotína.

Odcházeli na Slovensko, do Sedmihradska, do Ruska, na Balkán, odsud po moři do Spojených států (Indiany, Jižní Dakoty) a Kanady. Stát Mississippi čítá současně nejvyšší počet novokřtěnců- okolo 55%.

Poznámka současného krajana pana Votypky z Kanady: Habáni žijí v Albertě patrně i na jiných místech severní Ameriky pod jménem Hutterites. Žijí v malých osadách a jsou pečliví zemědělci. Na veřejnosti jsou pouze vidět na farmářských trzích.

Po roce 1650 se novokřtěnecká společenství začínají rozpadat. Bratři uzavírají sňatky podle vlastního rozhodnuti a náklonnosti, zařizují vlastní samostatné dílny a neřídí se předpisy komunity. Poslední mandát proti novokřtěncům pochází z roku 1650 a poslední společenství na Moravě se rozpadlo v roce 1685.

5. října 2008 bylo v malé rakouské vesničce Niedersulz, ležící na půl cesty mezi Mikulovem a Vídní otevřeno první muzeum novokřtěnců ve střední Evropě.

Užívané slovní obraty „drží jako helvétská víra“,„hezká jako toufárek“ (zde je míněn habánský polévaný hrneček) či „pracuje jako toufar“ jsou zažití svědci připomínající nám tuto dobu.

Habáni ve Višňovém a okolí

Zlatá epocha habánů v letech 1561 až 1622

Habáni byli od ostatní společnosti izolováni. Jejich jazykem byla němčina. České i moravské cechy, které se bály „hospodářské“ konkurence, omezovaly přístup habánů do královských měst. Proto žily komunity převážně na vesnicích.

Habáni byli považováni za obyvatele Moravy. Proto byli od roku 1570 zdaňováni (a to více než ostatní) a státní rozpočet počítal s jejích přínosem. V šedesátých letech 16. století žilo na Moravě kolem šedesáti komunit, v devadesátých letech jich bylo už kolem sta. Nějvětší počet komunit byl na Židlochovicku, Břeclavsku, Strážnicku (panství Žerotínů), na Slavkovsku a Ždánicku (panství Kounických), Hodonínsku (panství pánů z Lipé) a na Moravsko – Krumlovsku. Uherskobrodsko a Ostrožsko patřilo pánům z Kunovic.

Podrobnější informace o působení habánů na Moravě se nachází v Simmelově kronice v Cenrální knihovně v Curychu.

Trstěnice lze pokládat za hlavní a největší sídlo novokřtěnců v této oblasti, kterou novokřtěnské kroniky nazývají „horní dvory“, kam patřily novokřtěnské komunity v Trstěnicích, Tavíkovicích, Višňovém, Čermákovicích a ve Skalici.

Do Trstěnic přišli Novokřtěnci asi před rokem 1526 z Německa. První písemná zmínka v kronice novokřtěnců z Trstěnic pochází ale až z roku 1560, kde se zmiňuje o existenci pivovaru, mlýnu a školy. Trstěnická komunita načítala více než 400 členů a řadí se k jedné z největších.

Ve společném domě byla jen jedna kuchyň a pekárna, dále řemeslnické dílny, nemocnice, škola a lázně. Lázně byly napájeny z rybníka pomocí dřevěného potrubí. V prostoru Pustého zámku – dochovanou část potrubí ochraňuje pan Jan Polický v horním dvoře. Žádný z těchto domů se bohužel v Trstěnicích nedochoval.

Komunita v Trstěnicích zažila podobné útrapy jako komunita ve Višňovém. Počátkem roku 1622 zde řádili Valoni celý měsíc.

Potomci trstěnických novokřtěnců, žijících v USA, navštívili již dvakrát místo svých předků. Podle staré kroniky, kterou jejich předkové do nové vlasti přivezli: mohli najít starý trstěnický „mlejnek“, včetně popsaného letopočtu v trámu: 1612.

Další velká habánská komunita, čítající více než 400 členů byla v Tavíkovicích. Kolem r.1550 se do Tavíkovic přesídlili novokřtěnci a obec jim přála. Nebyli však oblíbeni církví a po bitvě na Bílé hoře (8.7.1620) byly Tavíkovice vypleněny vojsky generála Fuggnera (14.-16.12.1620) a poté jimi opětovně 6.-7.1.1622, kdy část Tavíkovic byla vypálena.

Zajímavou zmínku z roku 1615 o novokřtěnské škole najdeme v jedné z konfiskovaných knih v Sobotišti (Maďarsko). Jiný zápis a účet (z roku 1608) z Třeboňského panství dokládá, že tavíkovičtí keramici dodali nádoby do lékárny v Třeboni. Za zakázku jim bylo vyplaceno 280 kop a 24 grošů. Hrnčířský kruh pro svoji výrobu získali v Itálii.

Habánská keramika si v moravských zemích získala neobyčený věhlas, vytlačila cínové nádobí a svým prostým květinovým dekorem byla tehdy známou už po celé Evropě. Nejvýznamější světové sbírky fajánce dnes najdeme v Budapešti, Hamburku, New Yorku, ba i ve Slavonicích.

Ve Višňovém se habáni usídlili před rokem 1570. Téhož roku zemřel jejich představitel Hans Hueber z Zillerstadtu. Habány pozval do Višňového tehdejší majitel panství Jan Zahrádecký ze Zahrádek.

Údajně žila místní komunita ve dvou domech: známe pouze lokalitu jednoho, ten stál na území nynějšího zámeckého parku, na místě panské sýpky, později mrazírny. Višňovští habáni byli dobrými hospodáři, zasloužili se zde o rozšíření vinařství.

Co bylo typické pro nové vinařství?

  • rozvoj sklepního zámeckého hospodářství nespočíval již jen v množství vyrobeného vína, ale především v jeho kvalitě
  • kvalita spočívala ve výběru odrůd, pečlivějším ošetřováním vinic
  • vzorným sklepním hospodářstvím, vybaveným lisovnami a sklepními skladovacími prostorami
  • lepší vyhnojování panských vinic umožňovalo až dvakrát vyšší výnosnost.

Sklepy zaujímaly v životě jihomoravských novokřtěneckých dvorů zcela výjimečnou úlohu, avšak zejména o nich jsou informace dosud značně neúplné. Vzhledem k vlastnictví významných ploch vinic lze předpokládat, že sklepy byly nezbytnou součástí každého dvora. Kromě toho však měly pro novokřtěnce ještě další životně důležitý význam – sloužily jako úkryty při přepadení jejich komunit. Právě kolem existence těchto únikových sklepení panuje stále ještě mnoho nezodpovězených otázek.

V roce 1605 byla višňovská komunita vypálena maďarskými Bočkajovci, kteří svými nájezdy z Uher šířily děs a hrůzu. 1608 obsazovala císařská Matyášova vojska domy, opuštěné vesničany, kteří se skryli před nájezdy v okolních lesích. Stejný osud postihl komunitu 14.10.1619, později v roce 1620 od Valonů a Francouzů, kdy byl zabit i místní hospodář. V lednu 1622 vyplenila vojska celou vesnici. Tyto útrapy trpěla komunita až do svého odchodu ze země. Syn Jana Zahrádeckého Karel zajistil habánům při jejich odchodu svou přímluvou v Trenčianském panství útočiště.

V říjnovém deníku Rovnost jste se mohli dozvědět o Alinkovském mlýnu v Čermákovicích. Je to nejzachovalejší původní habánská stavba na Moravě. Památkáři doporučili alinkovský statek k zapsání do Státního seznamu památek. Angažovaní místní znalci pan Jiří Pajer a Jan Polický se snaží o záchranu totoho habánského klenotu.

V historickém období Jižní Moravy nemůžeme přínos novokřtěnců a habánské kutury jen tak opominout. Potrvdili svobodu vyznání a velkorysost „akzeptace jiného“ tehdejší Moravy a přispěli ke kvalitativnému rozvoji řemesel a zemědělství.

Marie Svoradová

z pramenů

Jiří Pajer: „Studie o novokřtěncích“, 2006

František Kameníček: „Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam“, díl III., Brno 1905

Internet Trstěnice, autor neuveden

Milada Rigasová: „Vývoj přírodně krajinářského celku Mikulova za panování Liechtensteinů (1249–1560) a Dietrichsteinů (1575–1945)“, disertační práce, Lednice, 2006

Cyklisticky závod z roku 1946.

Občané našeho Višňového mají rádi sport a hodně mu fandí. Dokazuje to i nedávno vydaná publikace „Městys Višňové slovem i obrazem“, kde je sportu věnována velká pozornost.

Zmíním se o fotografii z roku 1934, kdy už existovalo ve Višňovém fotbalové družstvo s názvem Atletic club Sparta Višnové (v publikaci na straně 26).

Chtěla bych vzpomenout jednu sportovní událost, která proběhla dne

16.6.1946 ve Višnovém a to cyklistický závod. Zúčastnilo se ho

7 závodníků. Všichni domácí, pánové Ladislav Adámek (č.p.56), František Kudláček, František Sedlák, Josef Šnábl. Nepodařilo se nám zjistit, kdo byli další dva závoníci. Z výpovědi pana Adámka víme, že dva cyklisté byli ve Višňovém na návštěvě. Pan Ladislav Adámek, dodnes žijící, byl v této době členem cyklistického oddílu Brno – Líšeň. Vzpomíná: jako pekařský učeň rozvážel denně na kole zákazníkům objednávky a tak se mu stala cyklistika vášní.

ladikZávod byl odstartován z náměstí, za velké účasti diváků,

(fotografie startu  je v knize na straně 31).

Trasa vedla kolem hostince pana Macha, nyní restaurace u Brázdů, směrem k  Horním Dunajovicím. Na rozcestí odbočili závodníci

přes Rádoší a do Višnového. Tuto trasu absolvovali třikrát.

Jako první dojel do cíle 21letý pan Ladislav Adámek.

(viz cílová fotografie).

Sponzorem závodu byl Obchodní dům a pekařství Josef Doubek, později zaměstnavatel vítěze.

Vzhledem k tomu, že v okolí nebyl žádný cyklistický klub, věnoval se pan Adámek aktivně višňovskému fotbalu.

A že mu láska ke kolu zůstala, dokazuje nám ve svých 89ti letech na Višňovských silnicích dodnes.

Září 2014

Svoradová Marie

optimismu a dobré pohody krásných  89 roku.

Znovu, po tolika letech ,blahopřejene k tehdejšímu vítězství .

 

V letošním roce 2015 Česká televize navazuje na zábavný pořad „Zpívá celá rodina“, který úspěšně vysílala v 70. letech minulého století. Pořad se těšil velké popularitě v celé republice, tedy i ve Višňovém našel svůj patřičný ohlas.

Tehdejší vedení obce, konkrétně předseda Místního národního výboru pan Josef Hejlek s tajemníkem obce panem Janem Rytířem, přišli na myšlenku, uspořádat i podobnou akci pro své spoluobčany ve Višňovém. Vzorem byl již zmíněný televizní pořad.

V naší obci se vždy zpívalo a bylo, (jistě i je), stále mnoho občanů, kteří rádi zpívají. Tedy vznikla „Zpívá celá dědina“. Dvěma zmíněnými iniciátory oslovení zpěváci souhlasili, hlásili se další dobrovolníci, s odhodláním, že budou zpívat. Každý si navrhl svou píseň, kterou pan Vojtěch Vyhnálek, náš chrámový varhaník upravil, nazkoušel i připravil na vystoupení. Hudební doprovod doplnili houslemi pánové Josef Lahodný a Jiří Rytíř.  Partitury písní, k jejímž autentičnosti přispěla i Česká televize, jsou dodnes uchovány. Pořadem provázel pan Jan Rytíř. Na jeho vtipné podání komických situací, většinou historek z vlastních zkušeností a samozřejmě z důvěrného prostředí diváků, zůstalo ve vzpomínkách účastníků až dodnes.

Vystoupení probíhala v letech 1980-1983. Konala se v bývalé Orlovně/dnes kulturní sál, v roce 1983 ve sportovní hale – Sokolovně. Významným bylo právě vystoupení v roce 1983 na počest 750. výročí obce Višňové. U této příležitosti byli pozváni i hosté ze spřátelené obce jugoslávského 8chorvatského) Daruvaru. Program obohatily i další vtipné scénky ze života manželských dvojic v režii manželů Marie a Václava Jandových.

Sobotní a nedělní vystoupení se těšila stoprocentní návštěvnosti. Ohlas byl velký, rodiny si zajišťovaly početné vstupenky pro své příbuzné a známe daleko dopředu. Reklamace „přespolních“ zůstávaly bez ozvěny. Všichni, ať již sólová vystoupení, dueta či sbor, ke kterému se všichni přidali, sdíleli neskonalé úspěchy.

V repertoáru převážely lidové písně Moravského Slovácka, oblíbené v podání pana Vlastimila Kyliána (Svatoborské vinohrady, Když jsem šel z Hradišťa, Co je to za hora, Nechoď venku cérečko, U Hodonína, Stokrát jsem se zaříkala, U Starej Breclavi…)

Druhou část tvořily písně dechového žánru (Tuláček, Byla noc krásná májová…, tyto z notového záznamníku pana Vyhnálka) pak Morava, krásná zem.

Vystoupení uzavíral duet sester Marie a Jany Stixových písní Vám přátelé a sborový zpěv celého sálu: Než dobrou noc si dneska dáme, ještě tu poslední si zazpíváme, tak dobří přátelé se hned tak nenajdou, nebudem si říkat sbohem, ale na shledanou.

K dalším nezapomenutelným účinkujícím zpěvákům patřili i další spoluobčané: viz seznam dole.

Dnes nemá Višňové nikoho, kdo by se ujal znovuzrození této pěvecké tradice, která nemalou mírou přispívá k udržení národně kulturního bohatství. Úspěšně navázal na kulturní tradice soubor ochotnického divadla Návrat, kterého úspěch cení nejenom obliba publika a návštěvnost, ale i přírůst nových členů.

Tento článek vznikl ze vzpomínek paní Evy Hejlkové, Marie Rytířové, Lídy Čadové a pánů již v článku uvedených Vyhnálka a Hejlka. Fotografická dokumentace je uložena v archivu našeho městyse.

Samozřejmě nestačí Zpravodaj vyjmenovat všechny, co se svou dobrovolnou prací na akci Zpívá celá dědina podíleli: od fotografa pana Milana Chládka, přes zvukaře a úpravy pánů ing. Jana Plačka a učitele Josefa Kulhánka, až po nutné drobné práce paní Dáši Kolářové nebo Majky Košíčkové. Zpětný dík všem od těch, kteří na jejich příspěvek k této události nezapomněli.

Účinkující:

Adámková Marta a její dcerka Markéta, Adámková Majka čp. 245  a její sestra Božena čp. 234, Juřenová Ludmila, Rozmahelová Evženie (tehdejší učitelka), Eva Hejlková s manželem a dcerou Petrou,  Adámek Josef ml., Kylián Vlastík, děvčata školního sboru Adámková Ylona čp. 234, Bernátová Jana čp. 57, Čadová Jana čp. 51, a Lenka Jelínková čp. 87. Ve vzpomínce na Adámkovou Ludmilu čp. 234, Lahodnových Žofii a Josefa, autora celého pořadu Jana Rytíře, Josefa Indru, Jirku Adámka, Václava Adámka čp.156, Janu Stixovou-Singrovou…a jistě mnoha dalších…

Sepsala Marie Svoradová, srpen 2015

 

Posvícení někde hody jsou tradiční slavností vesnické pospolitosti. Pořádaly se dříve v každém městečku a daleko dříve i v městech.

 Samotné posvícení se skládá z několika částí. První částí celé slavnosti je církevní svátek (posvěcení chrámu), k němuž se během staletí připojily desítky starých a prastarých, rodinných i společenských zvyků a obyčejů, ba i zábav a her. Doprovázeny jsou krajovými písněmi, tanci a kroji.

Posvícení se slavila v různém termínu. Změna nastala až v roce 1787, kdy císař Josef II nařídil slavit po celé monarchii dvoudenní posvícení v jediném termínu a to třetí říjnovou neděli. Osvíceného panovníka vedly k tomu především hospodářské důvody, kdy veškerá úroda byla z polí sklizena a lid se mohl plně věnovat oslavám. Mnohé obce tento příkaz nedodržovaly a slavily jak tradiční pouť – patrona svého kostela, tak i posvícení císařské.

Posvícení, též hody (odvozeno od dny hojnosti) bylo nejdůležitější společenskou událostí celého roku. Přijížděli městští kramáři, perníkáři, písničkáři, loutkáři, kočovní artisté a s dobou již kolotoče a střelnice.  Doma se stvrzují rodinné i rodové vazby, jsou zváni příbuzní z blízka i dáli.  Někde se dnes dodržuje i stará tradice  návštěvy hrobů příbuzných. Tato tradice se někde skloubila s kladením kytice průvodu zavádějících párů k památníku padlých dvou světových válek. Konkrétně ve Višňovém se klade kytice k pomníku od roku 1928, kdy byl pomník 14.10. postaven a vysvětcen. Z doslechu je i teorie, že poválečný režim chtěl zavádění (původně vycházely páry po mši z kostela) zakázat, tedy se tradice skloubila s kladením kytice průvodu zavádějících párů k památníku padlých dvou světových válek. Jiná teorie uvádí návaznost na tradici návštěv hrobů zemřelých.

 K posvícení či pouti neodmyslitelně patří slavnostní hostiny, tradiční pokrmy. „O posvícení všechno to voní, jak někde v apatyce. Na všechny strany tlučou koření, dělají jitrnice. Kdo by nešel na posvícení, ten by byl blázen přece“. Oblíbená posvícenská píseň zapsaná v Bezkově u Znojma. Posvícenská husa, kačena, pečeně, někde tradičně i maso skopové, koláče.

K starodávné tradici hodů patřilo obřadní zabíjení obětních zvířat: stínání kohouta, berana,. Od poloviny 19. století byly tyto a podobné zábavy zakazovány –z důvodů týrání zvířat.

K další oblíbeně tradici patřilo a doposud někde patří stavění májí. Máj je ozdobený strom, který přivezla chasa, dnes mládenci z lesa. Děvčata ozdobí fábory její zelený vršek. Máje tvoří střed obřadního a tanečního prostoru, který má mnoho názvů – plac, sólo, kolo či stan. Tento taneční prostor je převážně před hostincem. Máje někde stávala až do adventů. Nejvyšší máji, asi 35 m mají Rouchovany a též jsou známé Běhařovice a Krhov v okrese Třebíč. Zvykem vedle máje je postavení pódia pro muzikanty, tradičně ozdobeno chvojím. V souvislosti se sociálněpolitickým rozdělením je na sklonku 19. století zvykem, že vlastní máji pořádaly jednotlivé skupiny samostatně. Tohoto rozdělení se ujaly převážně tělovýchovné organizace Orel a Sokol. Tak to bylo i ve Višňovém do 2. světové války. Od roku 1945 dělení zaniklo, je vše společné.

Stárkovská organizace je zodpovědná za pořádáním zábav o poutích a posvíceních. Je to zvolený stárek a stárková, někde i čtyři stárkové a mládek s partnerkou. Ostatní, tzv. mládenci a družičky. Stárek znamená, že se stará o průběh veselí. Za feudalismu bylo právo stárka předáváno skutečně jako odpovědnost za probíhající oslavy při posvícení. Stárková mj. měla povinnost finančně přispívat na muziku. Tomuto krojovanému obřadu se říkalo zavádění. K hodovým obyčejům patřila i obchůzka s hudbou po vesnici a pozvání každé domácnosti na posvícenskou zábavu. Na počátku 20. století se zavádělo v civilu. Aktuální je návrat ke krojově tradici. Funkce stárka je více měně representativní. Zavádějící děvčata měla ve vlasech zapletený věneček zdobený i květinami.

V neděli odpoledne přichází chlapci se stárkem a hudbou ke stárkové, kde jsou všechna děvčata i chlapci pohoštěni. Děvčata přišpendlí partnerům rozmarýn a seřazené páry za doprovodu hudby a přihlížejících kladou kytici k památníku obětem obou světových válek. Průvod mladých párů pokračuje k máji a zahajuje posvícení. Stárek se stárkovou otevírají oslavu v kruhu polkou a valčíkem. Chlapci zvedají stárka a stárkovou na ramena, další dva tance tančí stárek se stárkovou, mládek s partnerkou….  tance i zvedání se opakuje Další dvě – tři skladby zavádějí další páry, kolo je rozpuštěno, páry vyzývají k tanci rodinné příslušníky, hlavní program je ukončen, volná zábava vyhlášena. Posvícenská zábava trvala dříve vždy tři dny. V roce 1945 zavádělo ve Višňovém 104 párů. Přítomnost n mši zavádějících párů obnovil páter Nechvátal v roce 2005. Pokoušel se již o to páter Grmolec v roce 1989, nepodařilo se mu to.

Višňovská pouť i posvícení přetrvávají, mládež si této národopisné tradice váží a nadále ji obohacuje.  Vedení obce rozšířilo posvícení novodobým setkáním višňovských rodáků.

Prameny:

Dr. Jiří Mačuda,  „Od Hromnic až do Tří králů“, 2015, OSP Mor.Krumlov

Ze vzpomínek občanů, kteří již nejsou mezi námi

a višňovské stárkové z r. 2015 Evy Adámkové

Farní kronika městyse Višňové

Sepsala Marie Svoradová

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mgr. Josef Kulhánek

V mém osobním archívu ležely již několik let poznámky pana učitele Kulhánka k vývoji stolního tenisu ve Višňovém za jeho života v obci. Pro bývalé i snad současné milovníky stolního tenisu jako i trochu ke sportovní historii obce stojí zato článek v jeho originální podobě uveřejnit.

„Do Višňového jsem se přistěhoval v červenci roku 1983 a téměř současně kontaktoval Jindřicha Jedličku st., neboť jsme se spolu znali ze soutěží stolního tenisu. V té době se Višňovém stolní tenis nehrál. Bývalí hráči Bojanovský, Hejlek už věkově o tento sport zájem neměli.

První družstvo čtyřčlenné a náhradníci stolního tenisu vzniklo v roce 1984 a to tak, že zájemci o tuto hru přicházeli z Trstěnic – Vondrák, Vančura, bratři Bauerové a Josef Mrňa z Horních Kounic a Josef Burian z Medlic. Z domácích to byli – Dan Kulhánek, Jindřich Jedlička a Perlička. Tito hráči zralejšího věku se již příliš zlepšovat nemohli. Proto současnost budoucnost stolního tenisu ve Višňovém  jsem viděl zcela jasně v mládeži.

Jako učitel základní školy jsem měl velice dobrý přehled a hlavně kontakt s dětmi, a tak nebyl problém v krátké době sestavit oddíl mládeže. Trénování umožnila místní sokolovna, tělocvična základní školy a později postavená nová sportovní hala. Soutěže pořádala družstva ze Znojma, Prosiměřic, Moravského Krumlova, Miroslavi a Višňového. Ve všech kategoriích mělo Višňové důstojné a konkurence schopné zastoupení. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že přes zimu stolní tenisté trénují všude, ale kdo chce být lepší, nebo nejlepší, musí tvrdě trénovat i v létě. Tomu jsem podřídil téměř 17 let práce s dětmi ve Višňovém. Trénovalo se prakticky 3x až 4x týdně, některé dny i 2x denně. Odpoledne po vyučování a večer se připojila mládež k tréninku dospělých ve sportovní hale, kde bylo možno postavit až 8 stolů.

Zúčastňovali jsme se vánočních turnajů o putovní poháry a různých zápasů. Dospělí sehráli přátelský zápas s Višňovou u Žiliny, jak doma tak i odvetu na Slovensku. Postupně z řad žáků se začaly objevovat výsledky tvrdé tréninkové práce: k nejlepším patřili t Martin Lichevník, Jaroslav Papoušek, Dan Kulhánek, Tomáš Březina, Petr Nechvátal, Jindřich Jedlička ml., Michal Kelner, Petr Lenikus, Mirek Svoboda, Oldřich Hráček a další. Dospělí v soutěži družstev postupem času zaujali místo v nejvyšší soutěži okresního přeboru. Zcela určitě nejvyšší ocenění dosáhli hráči žákovské kategorie. Vyjmenovat všechny, kteří chodili trénovat je zde nemožné, ale jisté bylo, že Martin Lichevník a pak Petr Nechvátal byli okresními přeborníky jako jednotlivci. V soutěži družstev pak družstvo Tomáš Březina, Petr Nechvátal, Michal Kelner, Oldřich Hráček získala titul okresní přeborník ve dvou kategoriích starší a mladší. Za zmínku stojí že v té nejslavnější sféře mládežnického stolního tenisu ve Višňovém hrála i děvčata Blanka Tříletá, Jaruška Jedličková a Magda Knapová.

Vzpomínám, jak jsme soboty a neděle projezdili po okrese a sbírali zasloužené vavříny za poctivou práci. Důležitý detail je, že děti ze Znojma rozhodně neměli tolik povinností doma jako děti na venkově. O to více si musíme těchto úspěchů vážit. Navíc ve Znojmě bylo u dětí několik trenérů a ve Višňovém jsem byl sám. Čili toto vše se mi povedlo, je však třeba přiznat i to, co se nepodařilo. Zapomněl jsem na dost důležitou oblast, nevychoval jsem trenéra nebo funkcionáře, který by pokračoval ve vedení stolního tenisu po mém odchodu. Dnes je pro některé jednodušší hrát např. Za Hostěradice a o nic se nestarat. Přitom materiální podmínky pro stolní tenis se nezměnily, stoly i sportovní hala dávají příležitost. Věřím, že jednou se stolní tenis do Višňového vrátí. Zasloužil by si to.“

Z mého privátního archívu Marie Svoradová